This reflection examines the unique characteristics of Milan Machovec’s writing on Jesus, noting its surprising proximity to theology through the fluid transition from the historical Jesus to the kerygmatic Jesus. Jesus is depicted as a figure rooted in the Israelite tradition who simultaneously develops and extends its consequences. A central theme is the transformation of Jesus from a witness of faith into the object of faith, a shift that necessitated a profound restructuring of the phenomenon of faith itself. Originally understood as an act of reliance on the unseen and unrepresentable, faith was transformed under the influence of Greek objectifying conceptualization into a belief in a concrete, historical, and incarnated reality. The text argues that while this development was historically inevitable given the prevailing intellectual climate, it does not necessarily warrant contemporary justification. By exploring these theological shifts, the author invites a deeper investigation into the nature of faith and its relationship to historical manifestation.
{ Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 6. 1991
- This is a part of the original document:
- 1991
{ Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
Jistá zvláštnost a podivnost Machovcova spisu spočívá v tom, že je kupodivu blízký theologii v jedné podstatné věci: přechází zcela volně od tzv. historického Ježíše (spíše bychom mohli říci od skutečného Ježíše) k Ježíšovi kérygmatickému, tj. Ježíšovi zvěstovanému. Ježíš, který skutečně žil a působil v určité poměrně krátké době, je pozoruhodnou postavou, mající kořeny nejen v tehdejší izraelské společnosti, ale také a především v jisté mimořádné, jedinečné izraelské tradici, na kterou jednak navazuje, ale kterou také rozvíjí a dovádí do nových důsledků. A tento Ježíš byl určitým způsobem jednak už svým okolím, ale potom i svými přibývajícími přívrženci jistým způsobem též chápán, interpretován a také představován. Už bylo velmi případně řečeno, že se tak z Ježíše jako svědka víry stal „předmět“ víry. To však s sebou nutně přinášelo hlubokou proměnu, restrukturaci a dalekosáhlé přeznačení samotné víry jakožto nesmírně závažného fenoménu, který si musíme velmi důkladně objasnit. Naše potíž spočívá především v tom, že víra jakožto akt spolehnutí na spolehlivé, které však zůstává odděleno ode všeho, co lze vidět, slyšet, hmatat a s čím se lze přímo setkat jako se skutečností a se jsoucnem, takže je zakázáno si o tomto veskrze spolehliovém dělat jakékoliv obrazy i představy, se náhle proměňuje v jakousi naprosto jinou „víru“ prostě tím, že „předmět“ této víry je jednoznačně určen jako cosi skutečného, jednou nastalého, vcelku se odehravšího, inkarnovaného, vtěleného. Dějinně to tváří v tvář stále mocné, i když již hodně upadlé řecké zpředmětňující pojmovosti bylo nezbytné, ale musíme-li mít pro to pochopení, neznamená to ještě zdaleka důvod k souhlasu či dokonce k ospravedlnění. (21.6.91)
(Praha, 910621-2.)