This study analyzes the philosophical concept of nothingness and the emergence of being through the lens of FYSIS. The author critiques the traditional metaphysical view that treats nothingness as immutable, thereby excluding the possibility of anything arising from nothing. Instead, the author proposes viewing being as an internally integrated event that encompasses its own past and future trajectory. In this context, FYSIS is understood as the project or plan of the entire event sequence. A crucial step in this argument is the rejection of the idea of static nothingness in favor of a hypothesis regarding internal momentum or pressure within nothingness itself. This inherent dynamism explains the transformation of "nothing" into "something" and facilitates the emergence of true events. Evolution is thus not perceived as a mere repetition of fixed forms, but as a process leading to new types of beings. The text seeks to redefine the relationship between being and non-being, asserting that movement is a fundamental element even where traditional ontology previously denied it.
FYSIS
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 7. 1991
- This is a part of the original document:
- 1991
FYSIS
Nic, nicota byly obvykle chápány metafyzicky, tedy jako metafyzické nic, metafyzická nicota. Z tohoto nijak nezdůvodněného pojetí pak vyplývalo, že ex nihilo nihil, tj. že z ničeho nemůže nic povstat, vznikout. To proto, že nic vylučuje změnu, neboť metafyzické nic se nemůže měnit. Jestliže však toto pojetí odmítneme a opustíme právě pro jeho metafyzičnost, musíme si zvykat na myšlenku, že existuje změna také mimo rámec jsoucích skutečností. To se ukazuje jako nutná konsekvence (a vlastně předpoklad) chápání jsoucna jakožto vnitřně integrované události. Tam totiž se vždy i to, co už nastalo a co se stalo minulostí, děje ještě dál – a to právě v oné přímo nepozorovatelné a zvnějšku nepřístupné podobě. Totéž můžeme předpokládat o vlastní budoucnosti onoho jsoucna: i ta se děje už tenkrát, když se událostné dění k ní blíží resp. když se ona blíží ke svému „ukázání“. FYSIS totiž představuje jakýsi projekt, rozvrh a plán celého dění události, i když také zde a zejména zde musíme být opatrní, abychom nesklouzli do vyježděných kolejí. Ale kde se vůbec bere nějaká určitá FYSIS a kde se bere nějaké určité jsoucno? Myšlenka vývoje spočívá v důrazu na jakousi vzájemnou vazbu či návaznost řad určitých typů jsoucen na sebe, přičemž nejde o pouhé opakování téhož (jak tomu je ještě u Aristotela, jehož MORFAI jsou jen upravenou formou platónských idejí, které tolik kritizuje). Tu už nelze mluvit o nějaké super-FYSIS, nýbrž leda o LOGU. Ale tím nemůžeme vysvětlovat vznik jsoucen, vznik (pravých) událostí. A tak jediným řešením je opuštění myšlenky fixní neměnnosti nicoty a přepoklad jakéhosi tlaku, jakési hybnosti, jež vede k proměně ničeho (nicoty) v něco, a tím k předpokladu, že i v rámci nicoty dochází ke změnám.
(910721-1)