This text explores philosophy as a significant informal social institution characterized by its critical and watchdog function. The author reflects on the inherent tension between philosophy as a paid profession in contemporary academia and its fundamental purpose, which Socrates and Plato regarded as potentially compromised by financial interests. Philosophizing is described as a public endeavor that aims not to satisfy or pacify society, but to rouse it from indifference and complacency concerning vital issues. Invoking the metaphor of the Socratic gadfly, the text emphasizes the philosopher's role in challenging the community's stagnation. A central theme is the complex relationship between philosophy and political society, focusing on their mutual orientation toward the whole of the community. Philosophy acts as a corrective force, reminding politics of its responsibility to the collective while supporting governance that aligns with this principle. Ultimately, philosophy is presented as an indispensable, vigilant participant in public life.
Filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 3. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Filosofie
Filosofie je mj. také významnou neformální (a neoficiální) společenskou institucí, která má jakousi „strážnou“, tj. kritickou funkci. S touto funkcí je v napětí a rozporu ta okolnost, že filosofii v každé dnešní společnosti pěstují především filosofové z povolání, tj. univerzitní učitelé a pracovníci vědeckých ústavů. Být placen za filosofování považoval již Sókratés a jeho žák Platón nejen za cosi ponižujícího, ale pro samu filosofii přímo nebezpečného. Filosofování je rozhodně veřejná věc; je to veřejná činnost, i když na veřejnosti filosof vystupuje jen občas. Ale filosof nikdy nemluví za veřejnost a jménem veřejnosti (leda že se „veřejnosti“ ujímá např. proti vládě, která se ocitla v rozporu s veřejností a vůbec se společností, tak jako se zase v jiných případech ujímá utlačených, ponížených nebo nějak zásadně poškozovaných atd.). To, co filosof říká na veřejnosti, nemá znít pro společnost uspokojivě a takříkajíc uspávavě, nýbrž má budit společnost z klidu a rozespalosti nebo prostě jen nevšímavosti a lhostejnosti tam, kde jde o vážné věci (o kterých lidé obvykle neradi slyší). Podle Platóna se sám Sókratés charakterizoval jako střeček, který nenechá v poklidu pospávat obec. I když je vztah filosofa (a filosofie) k obci jedním z hlavních témat a také problémů filosofické politiky, není možno vztah filosofie k veřejnosti redukovat na takto široce a obecně chápaný vztah k obci či „politické společnosti“ (lépe než státu). Nicméně každý konkrétní kritický vztah musí být zapojen, zakomponován (byť v daném provedení, např. v určité uvědomovací akci nebo v jistým způsobem pointovaném protestu apod. třeba nikoli ve všech ohledech explicitně) do vztahu k celku. Zde se také ukazuje jakási zvláštní spřízněnost a blízkost ve vztahu mezi filosofií a politikou. Řádná politika musí být také konstituována a strukturována jako vztah k celku obce, a filosofie bude každou politiku v této věci upomínat a napomínat. A zase naopak bude míz vždy sympatie pro takovou řádnou, tj. vůči celku obce odpovědnou politiku, a bude ji v rámci svých možností podporovat.
(Berlín, 930304–2)