This text offers a critical reflection on the prevailing physical paradigm that views the universe as a mechanistic system composed of elementary particles and their interactions, strictly determined by the Big Bang. The author challenges the enduring influence of ancient atomism on modern science, arguing that the initial state of the cosmos is not the sole factor governing its subsequent development. While causal chains are observable, the presence of deviations, randomness, and uniqueness is equally significant across all scales—from living organisms to vast galactic systems. The universe is presented as a dynamic generator of novelty, where evolution does not merely repeat established patterns but strives toward higher forms of organization and complexity. The author introduces the concept of “super-particles” and emphasizes that the laws governing higher systems cannot be derived from the properties of their constituent parts. This evolutionary drive “higher and further” is regarded as a fundamental property of reality, equivalent to the laws of inertia, thereby opening a path to understanding the creative and progressive nature of the cosmos.
Vesmír a částice
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 3. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Vesmír a částice
Současní fyzikové běžně mluví o tom, že hmotný vesmír je především založen na částicích a na jejich interakcích. A mluví také o tom, že to všechno začalo Velkým Třeskem, kde se rozhodlo vlastně o všem dalším. Tato představa je zatížena pradávnou hypotézou starořeckých atomistů, že skutečné jsou jen atomy a prázdno, v němž „padají dolů“ a jen za sebe zachycují. Tuto rozšířenou představu (jakkoli od té doby upravovanou) je ovšem třeba zásadně opravit. To, co se dělo a děje po Velkém Třesku, není naprosto rozhodující pro následující vývoj světa ve všech směrech. Zároveň totiž s tím, že lze pozorovat děje, které vypadají jako „kauzální“ následky předchozích dějů a stavů, lze neméně zřetelně, ba ještě zřetelněji pozorovat, že dochází k četným odchylkám a zvláštnostem, vedoucím k tomu, že shledáváme nejen podobnosti, ale také rozdílnosti a dokonce jedinečnosti ve všech dějích i přechodných útvarech. Tak jako v říši živých bytostí nenajdeme naprosto stejně jedinečná (identická) individua, velmi podobně nenajdeme naprosto stejně jedinečné hvězdy, planetární systémy, hvězdokupy, galaxie atd. Nacházíme podobnosti, ale také různosti. Proto nemůžeme mít za to, že Vesmír se chová ve všech směrech pravidelně a zákonitě, nýbrž musíme uznat, že o něm lze právem říci, že je obrovským generátorem nahodilostí, nahodilých odlišností, svědčících o tom, že ani vesmírné děje se neprosazují jen ve směru k ustavičnému opakování téhož, ale že mají také svůj vývoj, v němž lze odhalovat také vznik lecčeho nového, co není jen nahodile odlišné, ale v čem můžeme rozpoznávat směřování nejen dál a k dalšímu, ale také „výš“. Což znamená, že od „pouhých“ částic (na jakékoli úrovni) je možná vývojová cesta na úrovně celých soubor a soustav částic, tedy k „nad-částicím“ a jejich novým způsobům interakcí, rozhodně neodvoditelných z interakcí nižších částic – a tím méně z nich odvoditelných. A toto evoluční směřování „dál a výš“ je neméně „zákonité“ než podobnosti a zdánlivé stejnosti či setrvačnosti.
(Písek, 160307-1.)