This study explores the concept of "Negative Aristotelianism," inspired by Jan Patočka's idea of negative Platonism. The author examines the possibility of interpreting the Aristotelian form (morphé) not as a fixed entity, but as a "non-given" or "non-being" principle that manifests through movement. This movement transforms potentiality (dynamis) into actuality (energeia), implying that what is being realized is not yet fully real. However, the article critically evaluates the feasibility of such a reinterpretation. It points out that it would require a radical intervention into Aristotelian ontology, as the status of both form and matter (hylé) would have to be viewed meontologically. Unlike Patočka's approach to Platonism, applying negative thinking to Aristotle might lead to an excessive weakening of the connection to original Aristotelian concepts, particularly the notion of entelechy. Thus, the study outlines the limits of deconstructing classical metaphysics within the peripatetic tradition.
Aristotelismus negativní
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 4. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Aristotelismus negativní
Patočkova myšlenka tzv. negativního platonismu by mohla (a měla) být vyšetřena také v souvislosti s Aristotelem. Na místě předpokládaného pojetí ideje jako ne-věci (místo původního pojetí ideje jako hyper-věci) by se tak otevřela otázka možného chápání aristotelské „formy“ (morfé) jako „ne-dané“ či „ne-jsoucí“. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové pojetí může nabízet ještě lepší možnosti, neboť morfé se uskutečňuje pohybem, proměňujícím možnost (dynamis, potentia) ve skutečnost (energeia,). Pro Aristotela je pohyb především uskutečňováním (Met IX, 3 – 1047a) – a uskutečňovat se může jen to, co ještě není skutečné, tedy co ještě není. Ovšem takováto reinterpretace by musela vlastně mnohem násilněji zasáhnout do aristotelských kontextů, musela by je jednak v něčem zjednodušovat (redukovat) jednak v jiných ohledech komplikovat, neboť to, co „ještě není“, není jen morfé, ale také hylé. A tak se stává velkým problémem sám „ontologický“ status jak morfé, tak hylé: jde tu vlastně už o status „méontologický“, neboť ani morfé, ani hylé nelze chápat jako „jsoucno“ (to on). To všechno nás vede k tomu, že s aristotelstvím asi nelze provést to, co Patočka zkouší provést s platonismem – leda že by zásah byl tak hluboký, že vztah k samotnému Aristotelovi by byl příliš silně oslaben (zejména v souvislosti s „entelechií“).
(Písek, 160402-1.)