This text explores the ontological nature of the event as the foundation of all true being. The author distinguishes between the being of an event as a whole and the existence of its individual components or states. A central theme is the analysis of temporality, where the past ("past-ness") and the future ("future-ness") are conceptualized as specific non-being constituents of the currently unfolding event. While the past leaves behind relics actively maintained by the subjects of sub-events, the future remains only partially determined by the past, allowing for the dynamics of becoming. The text emphasizes the complexity and uniqueness of "true" events, arguing against traditional static notions of the individual. Every event is internally and externally linked to other levels of existence—sub-events and super-events—through reactivity, which establishes and maintains these essential relationships. Ultimately, the essay provides a profound insight into process philosophy, where existence is defined by active occurrence, uniqueness, and interconnectedness within a hierarchical structure of reality, challenging static perceptions and highlighting the role of subjectivity in preserving past structures.
Bytí, jsoucnost a jestota
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 11. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Bytí, jsoucnost a jestota
Všechno, co vskutku ,jest‘, se děje jako událost (tomu, že někdy mluvíme o „události“ také tam, kde jde o jakousi změnu skrumáže nejrůznějších událostí, musíme věnovat zvláštní pozornost jindy a jinde). To nás však nutně vede k tomu, že musíme rozlišovat mezi bytím události jako celku a mezi tzv. jsoucností jednotlivých jejích součástí a ,stavů‘. To, co se v určité chvíli z události již stalo, přestalo eo ipso být aktuálně jsoucí, ale stalo se minulostí události resp. její „bylostí“. Dokud se událost jako celek děje, zůstává její bylost její α/ne-jsoucí součástí či složkou. Naproti tomu vše, co se z události ještě nestalo a k čemu má teprve dojít, je v odlišném smyslu také její β/ne-jsoucí součástí či složkou, ale jako její ,budost‘. Něco z toho, co se z události již stalo, zanechává po sobě stopy či spíše zbytky (relikty), které se mohou stávat (a některé vskutku stávají) součástí či složkou budosti, takže budost není zcela neurčená bylostí, ale není jí ani zcela určená. (Tyto zbytky či relikty ovšem se samy nezachovávají svou vlastní setrvačností, nýbrž jsou vždy aktivně zachovávány nějakými skutečnými událostmi – většinou sub-událostmi - resp. jejich subjekty.) To znamená, že všechno to, co můžeme označit a chápat jako „pravé“ události, je v naprosté většině velmi komplexním děním, jež jenom s krajní obezřetností smíme chápat jako „individuální“ v tradičním smyslu. Všechno, co se událostně děje, je na jedné straně jedinečné a v pravém slova smyslu neopakovatelné, zatímco na druhé straně je nejrůznějšími vztahy spjato se svým prostředím, tj. s jinými událostmi, a to jak nižší úrovně, tzv. subudálostmi a jejich konstelacemi, tak s událostmi vyššími, tzv. superudálostmi a jejich konstelacemi. A všechny takové vztahy (vnitřní i vnější) jsou zakládány a udržovány tzv. reaktibilitou, kterou se v různých podobách vyznačují všechna pravé jsoucna, všechny pravé události.
(Písek, 161120-1.)