Tento text se věnuje Hegelově definici pravdy jako vlastního pohybu, jak ji uvádí ve Fenomenologii ducha. Autor se zaměřuje na interpretaci pravdy coby subjektu a zkoumá ji v kontextu „ryzí nepředmětnosti“. Zvláštní pozornost je věnována kritice českého překladu Jana Patočky, konkrétně vazbě „an ihr selbst“, kterou autor chápe jako pohyb pravdy na sobě samé. Studie argumentuje, že o tomto pohybu nelze vypovídat předmětně, neboť se odehrává v říši nepředmětnosti. Smysluplná reflexe je možná teprve tehdy, když pravda vstupuje do vztahu k subjektu jakožto „to přicházející“. V tomto momentě dochází k prolnutí nepředmětného základu s předmětnou skutečností. Práce dochází k závěru, že pravda jako celek tvoří substanciální základ pro konkrétní vyjevení „pravého“. Tímto způsobem text otevírá prostor pro nové pochopení dynamiky pravdy, která se připravuje k uskutečnění skrze svůj vlastní vnitřní pohyb, jenž zůstává pro běžné vědomí vnějším uchopením nepostižitelný.
Pravda jako ryzí nepředmětnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Pravda jako ryzí nepředmětnost
Hegel napsal ve Fenomenologii ducha (2239, S. 40; č. s. 77), že „Pravda jest svůj vlastní pohyb v sobě samé“ (Die Wahrheit ist die Bewegung ihrer an ihr selbst.). Vzhledem k tomu, že pravdu (resp. „to pravé“, „das Wahre“) chápal jaké subjekt (a nikoli jako substanci, což je zřejmé už z toho, že podle něho „pravda je pohyb“, a to její vlastní pohyb, nikoli pohyb něčeho jiného – a ještě oprava: pohyb na sobě samé, nikoli jak Patočka překládá „v sobě samé“), můžeme se této formulace chopit a interpretovat ji „do našeho vlastního“ kontextu. Pohyb Pravdy (a budeme tím mínit Pravdu jako ryzí nepředmětnost) je nutně pohybem v rámci (či ve sféře, v říši) ryzí nepředmětnosti. O tomto pohybu nelze říci nic předmětného, ale nelze ani mínit nic předmětného, lze se o tom myslet (a říci) něco smysluplného jen tak, že budeme rozmýšlet (a mluvit) o něčem jiném, kde už se ona nepředmětnost dostane do „srůstající“ souvislosti s předmětností. To znamená, že o onom nám nepřístupném pohybu Pravdy můžeme uvažovat (a mluvit) pouze od okamžiku, kdy už půjde o přístup Pravdy k nám (ke mně jako k subjektu, který už „jest“ konkrétem, srostlicí), a eventuálně se pokusit to, co přichází ze světa námi nepostižitelné „ryzí nepředmětnosti“, pojmenovat jako „to přicházející“. Jde-li podle Hegela o „die Bewegung ihrer an ihr selbst“, jde o neméně problematický pokus o něco, co bychom mohli formulovat také jako pohyb již k vyjevení a uskutečnění se připravujícího malého „pravého“, jehož „substancí“ – ne-li „substrátem“ – je Pravda sama jako „celek“. (Nevím, jak jinak si vyložit ono „an“ ve vyjádření „an ihr selbst“.)
(Písek, 150222-1.)