This text explores the ontological and phenomenological relationship between a subject, understood as a living being, and its environment or Umwelt. The author emphasizes that a subject is not merely a component or a product of its surroundings in which it is passively included. Instead, the subject must maintain its distinctness and subjectivity through active and initiative-taking engagement with the external world. The relationship between the subject and the environment is fundamentally asymmetrical: while the environment exerts influence, it is the subject that actively responds, adapts, and creatively constructs its own structured Umwelt from the neutral surroundings. This activity involves the active transformation of environmental elements for the subject's own purposes. The document refutes the notion that the environment could be an active agent that appropriates the subject. It demonstrates that the Umwelt is unthinkable without the constant activity of subjects who give it order and meaning. Thus, the subject is defined by its capacity to actively relate to the whole and reshape it within the processes of life.
Prostředí a vztah subjektu k němu / Subjekt a jeho vztah k prostředí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 4. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Prostředí a vztah subjektu k němu / Subjekt a jeho vztah k prostředí
Vztah mezi živou bytostí, „subjektem“ na jedné straně a mezi jejím prostředím (okolím, okolnostmi, osvětím) na straně druhé je zvláštní tím, že subjekt není prostě jen součástí svého prostředí, že do něho není pouze zahrnut, ale že se vztahuje ke svému prostředí jako někdo (něco), kdo (co) není ani jen jeho složkou, ani – a tím méně – jeho produktem (pokud vůbec můžeme smysluplně předpokládat, že „prostředí“ samo může být také aktivní a tedy produktivní). Je to vlastně dost pozoruhodný vztah, který nemůžeme nikterak převést na něco jiného: subjekt musí v daném prostředí uhájit svou jinakost, svébytnost, krátce svou „subjektnost“, totiž právě to, že se ke svému prostředí vztahuje aktivně, že je iniciativní, aktivní, že na svém okolí a prostředí nějak „pracuje“, že na ně „působí“, že některých částí nebo složek svého prostředí aktivně používá a využívá, že je předělává, přetváří, že z nich dělá něco jiného, než čím jsou resp. čím dosud byly (čím se eventuelně mohou znovu stát, pokud subjekt přestane být aktivní, pokud živá bytost přestane žít). Můžeme klidně přiznat, že subjekt má nebo může mít vliv na své prostředí, ale že na druhé straně také prostředí může mít vliv na „svůj“ subjekt. Ale můžeme to náležitě a do důsledků domyslit a dovodit? Jak by prostředí mohlo mít „svůj“ subjekt? Snad může „mít vliv“ na celou řadu „svých“ subjektů, ale ten vliv není vůbec aktivní, nýbrž záleží na přizpůsobivosti a tedy na vlastní aktivní proměně oněch subjektů! Prostředí si přece nemůže nějaký subjekt přivlastnit; je to naopak subjekt, který se může přizpůsobovat svému okolí a prostředí, který si ze svého okolí a prostředí může začít vytvářet (budovat, strukturovat) své osvětí. Osvětí samo není aktivní, ale je nemyslitelné bez aktivity subjektů, které si ono osvětí budují a přisvojují.
(Písek, 150416-2.)