This text examines the ontological perception of time and the processual nature of events. It addresses a fundamental paradox: we often view the earliest phases of a process as its oldest simply because they occurred long ago, failing to realize they represent the event in its youngest state. Conversely, our current or final stage is actually the newest manifestation of the process, despite being its oldest in terms of duration. The author argues that understanding time requires moving beyond the subjective observer’s perspective to grasp the objective momentum of becoming. An event unfolds by transitioning from non-existence into actuality and then into the past. Consequently, as we age, we distance ourselves from our youth, making our older selves the most recent version of our being. This confusion stems from our inherent drive toward the future through initiative. While preserving what already exists is necessary, it is secondary to the forward-looking activity that defines our engagement with the flow of existence and the event-like nature of reality.
Dění událostné – směr
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 6. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Dění událostné – směr
Na procesy a procesuální dění se obvykle díváme tak, že nejmladší (subjektně) fáze považujeme za nejstarší (tj. kdy ještě událost byla velmi mladá, ale od té doby už uběhla velmi dlouhá doba), zatímco současné (nebo závěrečné) fáze považujeme za nejnovější, i když jsou vlastně – co do stavu – nejstarší. Lidem většinou orientace v čase dělá zprvu podobné potíže jako orientace v prostoru (pravá – levá). Teprve po náležitém promyšlení se ukazuje, že rozhodující je nikoli hledisko subjektu (pozorovatele), nýbrž skutečné dění, tedy jeho skutečný spád, směr, hybnost. Každá událost začíná přece tím, že zatím ještě z naprosté většiny není, ale teprve nastává, pak pokračuje tím, že již nastalé odsouvá do minulosti (bylosti) a naopak to, co se ještě neudálo, vtahuje do aktuálnosti a pak opět přesouvá do minulosti (bylosti). Jinak řečeno: čím jsme starší, tím víc se vzdalujeme svému mládí, ale zároveň jsme – jakožto staří – tím nejnovějším, kdyžto naše mládí je tím nejstarším. Jak je to možná, že se v tom tak snadno mýlíme? Je tomu tak proto, že ve své iniciativní aktivitě nepochybně směřujeme do budoucnosti; aktivita, zaměřená jen na zachování již jsoucího, je někdy významná a dokonce nezbytná, ale je druhořadá, pomocná, služebná.
(Písek, 150622-2.)