This text explores the concept of God as an acting agent („deus agens“) within the realms of history and nature. The author problematizes the idea of direct, unmediated divine intervention, arguing that while it may appear pious, it is conceptually flawed. Instead, a model is proposed where „intervention“ occurs through the mediation of subjects and their willingness to respond to non-objective calls or challenges. Consequently, no historical or natural event, including evolutionary processes, can be fully identified with the perfect realization of a divine plan or what „ought to be.“ The author rejects the notion of a supreme Agent to avoid attributing the world's imperfections to God or reducing the divine role to a mere architect of ideas. Responsibility for action and realization is thus attributed solely to subjects. While this perspective addresses certain theological difficulties, it shifts the fundamental problem of creation toward the emergence of subjects, which remains a central philosophical challenge. The reflection emphasizes the tension between transcendent summons and immanent action in the unfolding of reality.
Bůh jako „deus agens“ v dějinách a v přírodě
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 7. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Bůh jako „deus agens“ v dějinách a v přírodě
Myšlenku přímého zasahování do běhu dějin (a tím spíš do běhu přírodních procesů) považuji za velice problematickou, i když se může jevit jako velmi zbožná. Přímým zasahováním rozumím zasahování dál už ničím (a nikým) nezprostředkované. Něco jiného je ovšem „zasahování“ prostřednictvím nejrůznějších subjektů, totiž prostřednictvím jejich ochoty vykonávat to, k čemu jsou voláni (volány), tedy prostřednictvím jejich „poslušnosti“ nepředmětných výzev. Z toho pak ovšem vyplývá, že žádnou skutečnou událost (ať už dějinnou nebo přírodní, třeba evoluční) nemůžeme přímo a naprosto ztotožnit s naplněním toho, co se mělo (nebo má) stát, k čemu mělo (nebo má) dojít, co se uskutečnilo (nebo co se teprve má uskutečnit). Proto musíme vyloučit představu nějakého nejvyššího Agens (Činitele), neboť bychom mu museli buď přiznat tvoření nedokonalostí (už ve SZ máme místa, kde se mluví o nedokonalosti všeho skutečného, dokonce i nebes), anebo bychom museli jeho tvůrčí možnosti redukovat na vymýšlení „idejí“ či „vzorů“. Vidím v tom důvod, proč uskutečňování neboli „akce“ přisuzovat pouze subjektům, což sice některým potížím odpomůže, ale jiné ponechává – zejména se pak problém „stvoření“ a „stvořenosti“ sice zúžuje na „stvořování“ subjektů, ale zůstává nezodpověděn.
(Písek, 150703-1.)