This text provides a philosophical reflection on subjectivity, emphasizing the necessity of precisely defining the term "subjective". The author critically analyzes two opposing approaches: the external view of an observer who objectifies subjectivity, and a view focused on subjectivity as an active performance relating to something external. The main argument is that the external approach reduces subjectivity to a closed system of psychological phenomena, thereby stripping it of its essential meaning. The true significance of a subjective act lies in its transcendence, specifically in its ability to refer to something that is no longer part of the act itself. When viewed purely as an object, subjectivity is deprived of its intentionality and dynamics. The author concludes that a proper understanding of subjectivity requires perceiving it not as an isolated entity, but as a living process directed outward, which constitutes the fundamental prerequisite of human consciousness and its relationship to the world.
Subjektivní a subjektní
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjektivní a subjektní
Když mluvíme (a myslíme) o subjektivitě, musíme si být vždy dobře vědomi nutnosti upřesnění, k čemu se ono označení „subjektivní“ vlastně vztahuje. Především se musíme rozhodnout, chceme-li přistupovat k tomu, co označujeme za „subjektivní“, jakoby zvenčí, ze stanoviska pozorovatele či popisujícího tzv. subjektivitu, anebo zda nám jde o to, že sama subjektivita (každá, tj. každý akt či výkon subjektivity) se vztahuje k něčemu dalšímu, a nám jde o to, že toto další je „subjektivní“ (buď pouze subjektivní anebo také subjektivní vedle něčeho nesubjektivního). V prvním případě shledávám chybu onoho přístupu pouze zvnějška v tom, že vlastně subjektivitu objektivuje a tím ji vlastně zbavuje toho hlavního, toho nejdůležitějšího, totiž že má smysl (význam) pouze díky tomu, že se vztahuje mimo sebe, k něčemu dalšímu, co už není součástí subjektivního aktu (tj. aktu subjektivity jako výkonu). Subjektivita nahlížená a zkoumaná pouze zvnějšku, je – ať už v daném případě (výjimečně, protože kriticky) právem nebo ve všech ostatních případech neprávem a nekriticky – nahlížena jako uzavřená do sebe, do svého myšlenkového „osvětí“, tedy do svých předmětných subjektivních (psychických apod.) souvislostí, tj. ve skutečnosti činěna čímsi zbaveným smyslu (významu).
(Písek, 150830-3.)