This text explores the origins and development of meontology, the philosophical study of non-being. The author traces the roots of this concept back to Parmenides and the Eleatics, who defined Being as static and unchanging, thereby relegating the past, future, and motion to the realm of non-being. The text then examines the Atomists' revision of this strict monism. By introducing multiplicity and motion through atoms, they sought to explain the emergence of diverse things as accidental clusters. While this approach accounted for temporality and change, it further separated true being from transitory appearances. The author highlights that although the realm of non-being was effectively discovered, ancient thinkers had yet to fully grasp the necessity of a subjective observer to whom such things appear. Overall, the passage reflects on the early philosophical inquiries into the nature of what is not and how this concept intersects with our perception of reality, movement, and time throughout the earliest history of human thought.
Méontologie je prastará
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Méontologie je prastará
Méontologie není žádný nový vynález, ale má prastarou historii (i když nikoli dějiny!). Poprvé byla tématizována Parmenidem resp. Eleaty: jsoucí je vždycky právě jsoucí, nikdy nebylo, nikdy nebude – a je tedy beze změny. To zároveň znamená, že vše minulé i budoucí je ne-jsoucí, podobně jako cokoli v pohybu. Důsledky jsou pochopitelné: s každou další filosofií by byl konec. Vlastně se tímto východiskem nemohli řídit ani sami Eleaté. Takže první dalším krokem bylo pokusit se o revizi zásady, že vše je jedno (hen kai pan), zejména v Parmenidově chápání. Takových jsoucen je více, ba přímo mnoho; to je revize atomistů. Pohyb už není popírán, ale zaveden v co nejjednodušším vydání: atomy padají shora dolů. Při tom se o sebe zachytávají a vytvářejí tak nahodilé shluky, které se pak jeví jako běžné věci (jsoucna). Opět je vynechána otázka, komu se tak ony shluky jeví; mnohost je zavedena, pohyb a proměna jsou zavedeny, vznik rozmanitých věcí je vysvětlen (údajně), filosofování vstoupilo prvními kroky do říše toho, co se jen tak jeví, ale ve skutečnosti to je ne-jsoucí, protože pomíjející. A máme tu čas: s budoucností i minulostí. A tedy vedl pravých jsoucen i jsoucna nepravá, jen přechodná, možná dokonce pouze zdánlivá. Říše nejsoucího byla objevena, ale zatím si toho ani největší myslitelé v reflexi nevšimli. Problém toho, že se jevit něco může jen někomu, čekal teprve na své objevení.
(Písek, 150922-1.)