This text presents a critical analysis of the concept of causality and the problematic relationship between cause and effect. Starting from the premise that a cause temporally precedes its effect, the author raises several ontological and epistemological questions. The inquiry examines the nature of a past cause and the potential transformation of cause into effect, highlighting the difficulty of identifying a cause in its own right. If the effect has not yet occurred, the entity cannot be recognized as a cause; once the effect manifests, the cause belongs to the past. Consequently, causality is viewed not as a direct experience but as a comparison of non-simultaneous states within a conceptual framework. Given the complexity of these relations and the multiplicity of causes and effects, the author suggests moving beyond traditional causal schemes. Instead, a new perspective focused on time and process is proposed, introducing the event as a primary intentional and conceptual model. This paradigm shift aims to better reflect the dynamic nature of reality, which linear causality fails to fully capture.
„Příčina“ – jak ji poznat?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 10. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
„Příčina“ – jak ji poznat?
Pojetí příčinnosti je nerozlučně spjato s předpokladem, že příčina časově i obsahově předchází následku (následkům). Proto je třeba se tázat, co se stane s příčinou, která už vyvolala následek. Přechází snad příčina do následku? Nebo zůstává nadále příčinou, i když vyvolala následek? Co to vlastně je, minulá – a tedy už aktuálně nejsoucí – příčina? A jaký je vůbec vztah mezi příčinou a následkem? Pokud je následek totožný s příčinou, jde o pouhou setrvačnost. Je-li však následek něčím jiným, než byla příčina, jak je možné, aby příčina byla příčinou něčeho jiného, od ní odlišného? (Viz Hume.) A pak je tu jeden velký problém navíc: pokud je mezi příčinou a následkem nějaký rozdíl, vzniká otázka, jak je možno poznat příčinu jako příčinu? Pokud je příčina ještě pouhou příčinou – a tedy bez následku z ní vyplynulého – není z ničeho patrno, že jde o příčinu. Ale pokud můžeme poznat následek, příčina už je nutně minulostí, takže ji už poznat přímo nemůžeme. Z toho je vidět, že ani příčinu, ani následek nemůžeme poznat (rozpoznat, zjistit atd.) jako takové přímo, nýbrž jen ve srovnání, a to ve srovnání dvou nesoučasností. A protože – jak už řečeno jinde – jen výjimečně jde (a možná dokonce nikdy nejde – vždyť jde o pouhou myšlenkovou konstrukci!) o pouhou dvojici: jedna příčina – jeden následek, takže každý následek má více příčin a každá příčina má více následků, vidíme, že tzv. kauzalita je přinejmenším vysoce komplikovaná záležitost, hodná přinejmenším dalších analýz (i po všech těch, o nichž už psal David Hume). Všechno to ukazuje na nutnost nějaké nové perspektivy, mnohem vážně počítající s časem a s děním. Zkrátka a dobře, nejlépe bude začít s novou, zcela odlišnou myšlenkovou konstrukcí, totiž s „událostí“ jako myšlenkovým (intencionálním) modelem.
(Písek, 151004-1.)