This text explores the philosophical concept of nothingness as the arché (origin) and end of all becoming. It posits that the world is a process composed of events and true beings, each characterized by a distinct beginning, duration, and conclusion. The author argues that every autonomous event emerges from "nothing," as its actual beginning cannot be viewed merely as a causal consequence of preceding events. Although events may integrate other processes into their course, their own existence is bounded by the void from which they arise and into which they eventually dissolve. However, this ontological dependence on nothingness does not imply that the world itself is a mere nullity. The capacity of events to interact, interconnect, and form increasingly complex, ordered structures demonstrates the reality and plurality of existence. The text thus examines the paradoxical relationship between the transience of individual events and the persistence of a world that originates in nothingness without being identical to it during its existence.
Nic(ota) jako arché
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 4. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Nic(ota) jako arché
Jestliže přijmeme za svou myšlenku, že všechno skutečné se děje, že svět je dění, a dále, že toto dění spočívá v událostech (pravých i nepravých), pak musíme dříve nebo později dospět k závěru, že každá událost musí nějak začít, proběhnout a posléze skončit. Pokud pravá událost (tj. pravé jsoucno) pojme či zahrne do svého průběhu ještě průběh jiných událostí/jsoucen, můžeme pochopitelně zjišťovat, že leccos z určité události této události předcházelo, podobně jako naopak leccos může ještě pokračovat ve svém běhu i poté, co ona dočasně je v sobě (v sebe) integrující událost již skončila. To však nám nesmí zastřít skutečnost, že každá pravá událost/pravé jsoucno musí jak svůj průběh, tak i eventuelní (ale nejčastěji se vyskytující) dočasnou (a někdy jen relativní) integraci jiných událostných dění sama vykonávat, a to od samého počátku, a až do samého (svého) konce. Ani začátek (počátek), ani konec jsoucna/události tím ovšem není relativizován ani oslaben, neboť vždycky musíme počítat s tím, že nějaké jeho (její) složky či součásti mohou mít svůj vlastní počátek ještě dříve než samo toto jsoucno/událost, stejně jako některé takové složky či součásti mohou přetrvávat ještě i potom, co samo jsoucno/událost již skončilo. Nic z toho, co nějaké události předcházelo, nemůže být považováno za „příčinu“ jejího skutečného počátku (ledaže by vůbec nešlo o svébytnou událost); takže každá skutečná událost/jsoucno počíná tím, že vzniká (stává se skutečností) z „ničeho“. A naprosto analogicky každá taková událost končí v „ničem“ resp. do „ničeho“, a to bez ohledu na to, že z ní ještě nějakou dobu „zůstávají“ nějaké „pozůstatky“, relikty, které do jejího průběhu byly nějak spolu-pojaty, vintegrovány, zapojeny, ale nyní toto zapojení bylo ukončeno, zrušeno (v některých případech mluvíme o tom, že ona proběhnuvší a nyní končící událost/jsoucno se začala „rozkládat“). Tak dospíváme k pochopení, že vše, co yse děje, začíná (vzniká) z „ničeho“, a po té, co proběhne, zase do „ničeho“ zaniká, v „ničem“ končí. A tak si můžeme klást otázku: znamená tato okolnost, že to, co v ničem počíná a do ničeho opět končí, je po celou dobu svého průběhu „ničím“? Každodenní zkušenost bvy nás ovšem usvědčovala z omylu: to, že události/jsoucna mohou na sebe reagovat, mohou na sebe navazovat a dokonce mohou vytvářet (spolu s jinými) jakási složitější, komplikovanější události/jsoucna, z nichž některá mohou být dokonce daleko trvalejší než ta původní, nižší, ale že i ta nejtrvalejší mohou zase vytvářet události/jsoucna ještě komplikovanější (komplexnější), byť méně trvalá – to vše svědčí jednoznačně pro to, že celý obrovský, složitě uspořádaný (i chaotický) svět všech skutečností není žádnou pouhou „nicotou“, i když svůj původ v „nicotě“ nepochybně má a i když vposledu v nicotě jednou (asi) skončí.
(Písek, 140424-1.)