Text zkoumá ontologický a epistemologický vztah mezi pravdou a lidskou praxí. Autor argumentuje, že pravda existuje nezávisle na lidských formulacích i objektivní faktičnosti. Ačkoli je lidská aktivita k hledání pravdy nezbytná, samotná praxe nemůže sloužit jako kritérium pravdivosti. Právě naopak, pravda je tím, co osvětluje a posuzuje význam lidského jednání. Autor odmítá pojetí pravdy jako statického, hotového objektu, který stačí nalézt a očistit. Skutečné setkání s pravdou spočívá v tom, že se člověk nechá pravdou očišťovat od vlastních předsudků, omylů a polopravd. Člověk se v setkání s pravdou ocitá v jejím kritickém světle, které odhaluje povahu jeho činů. Praxe tedy pravdu neprověřuje, ale je pravdou vedena a hodnocena. Pravda zůstává jediným a posledním kritériem autentičnosti veškeré lidské činnosti a praxe, přičemž člověka aktivně orientuje k opravdovému životu.