This abstract explores the philosophical concept of meontology, distinguishing it from traditional scientific disciplines and classical ontology. The text argues that meontology is not a specialized science but a unique philosophical approach to the totality of reality. It critiques traditional ontology for its reductionist focus on what currently exists in the present moment. Instead, meontology seeks a deeper understanding of reality as a unity of being and non-being. The negative prefix "me-" serves as a propaedeutic tool to overcome the constraints of traditional thought patterns. In this view, reality is understood as an event-based whole that encompasses both what is no longer and what is not yet. Ultimately, meontology is presented as an expanded and corrective form of ontology that more accurately captures the dynamic and processual nature of existence.
Méontologie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Méontologie
Název „méontologie“ může vést už sám k neporozumění. Především proto, že běžná koncovka „-logie“ je chápána jako vypovídající o vědeckém charakteru nějaké disciplíny, takže se zdá, jako by šlo o nějakou novou „vědu“. Ani upozornění, že jde o disciplínu filosofickou, většinou nemůže stačit, protože k obecnému povědomí bohužel zatím nikterak nenáleží, že filosofické disciplíny nepředstavují (a nesmí představovat) nějakou část („výsek“) filosofie, která by směla zúžit, omezit svůj zájem o témata „jiných částí“ filosofie, jak to naopak bývá zvykem ve „vědách“. Už to samo vyžaduje jasné rozpoznání, že filosofie je něco jiného než věda, že rozhodně není jednou z věd, a navíc že není záhodno (a po mém soudu ani dovoleno), aby se filosofie snažila samu sebe „zvědečtit“, tj. stát se natolik vědeckou, aby mohla být za jednu z věd uznávána. Méontologie v našem smyslu proto není žádnou odbornou vědou, ale je to spíš jeden ze způsobů filosofování, jeden z filosofických přístupů ke skutečnosti, jedna z cest filosofického přemýšlení, ale vždy jen pod tou podmínkou, že si zachová smysl pro „všechno“, pro „veškerenstvo“, pro „celek vůbec“ (ovšem pokud to vůbec „je“ celek – to je tedy jeden z filosofických problémů, a jak uvidíme, také jeden z problémů méontologických).
Negativní význam onoho „mé-“ (českého „ne-“ ve slovech ne-jsoucí nebo ne-jsoucno) se nevztahuje pouze k onomu (nějakému) „jsoucímu“ nebo „jsoucnu“, ale také a dokonce především k obrovské zatíženosti našeho myšlení určitým jejich pojetím (chápáním, rozumí se „jsoucího“ a „jsoucna“): za skutečně „jsoucí“ je obvykle a tradičně považováno pouze to, co aktuálně, tj. právě nyní a zde „jest“. Naším cílem tedy není jen poukazovat na to, že vedle „jsoucen“ resp. „jsoucích“ skutečností tu „jsou“ také četné skutečnosti „ne-jsoucí“, které není dovoleno ani přehlížet, ale ani jakkoli odvysvětlovat, ale jiné, odlišné chápání „jsoucího“ jako zčásti jsoucího a z větší části nejsoucího, přesněji jako jednoty jsoucího a nejsoucího. Už z toho musí být předem patrno, že chápeme méontologii jen jako jinou, lepší, protože rozšířenou „ontologii“, ovšem právě v jakémsi novém smyslu, nikoli tedy jako „nápravný“ návrat k něčemu, co tu už bylo, ale co je třeba jen maličko upravit, vylepšit a zbavit „drobných“ nedostatků. Negativní moment, zřejmý z jejího názvu, je proto třeba chápat jako cosi provizorního, dočasného, jen pomocného, svým způsobem „propedeutického“. Skutečně negativním momentem se naopak vyznačuje tradiční ontologie, která se – podle prastarého vymezení – zabývá jsoucím pouze jakožto (aktuálně) jsoucím, a redukcionisticky zanedbává to, co je při každém „jsoucím“ právě tím „nejsoucím“ (tj. jednak již nejsoucím, jednak ještě nejsoucím) a bez čeho by žádné jsoucí nemohlo být skutečným jsoucím, tedy „dějícím se“, „událostným“ celkem.
(Písek, 130319-1.)