This text explores the profound connection between philosophy and the Greek language, challenging the notion that ancient Greeks were merely the "inventors" of philosophy. The author argues that philosophy chose the Greeks primarily because of the unique qualities of their language, which remains intrinsically close to the Logos. A central theme is the necessity of returning to original Greek texts, as translations age significantly faster than the originals. The author examines the concept of "co-originality" (Gleichursprünglichkeit) with Greek, a quality Martin Heidegger famously attributed to the German language. However, the text asserts that Czech is also co-original and potentially closer to Greek than Germanic languages, which have been more heavily influenced by Latin and French. Language is presented not merely as a tool for communication but as a specific mode of submission to the Logos, which precedes any human invention. Ultimately, the practice of philosophy is inseparable from a language's inherent receptivity to this transcendent Logos.
Filosofie a Řecko
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 6. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Filosofie a Řecko
Takřka obecně je přijato rozpoznání, že filosofie začala, tj. že k filosofii resp. k jejímu zrodu „došlo“ ve starém Řecku. Bylo by však asi nesprávné (nebo přinejmenším jednostranné) považovat staré řecké myslitele za „vynálezce“ filosofie. Ono to v jistém smyslu platí také obráceně: filosofie si vybrala za „ty pravé“ své pěstitele právě ty staré Řeky. Nešlo však – po mém soudu – na prvním místě o nějakou zvláštní povahu etnika, nýbrž hlavně o jejich jazyk, o řečtinu. Nenecháme-li se svést postmoderní tendencí k nivelizacím a k zamlouvání individuálních specifik, musíme přiznat aspoň kus pravdivosti na takových výrocích, jako že ,vlastním jazykem‘ filosofie je řečtina; dodnes nelze náležitě pěstovat filosofování bez stálého ohledu k jejímu původnímu jazykovému vybavení (už proto, že se musíme stále vracet k presokratikům, Sókratovi, Platónovi, Aristotelovi a četným dalším, zejména pak, že se musíme vždy znovu pokoušet překládat jejich texty z původního znění, neboť překlady na rozdíl od originálů vždy znovu stárnou, a to jinak a rychleji než texty původní). Musíme si uvědomit, že některé jazyky nejsou pro filosofování jen vhodnější a jiné méně vhodné, ale že velká spjatost filosofie a filosofování s jazykem je záležitostí hlubší než jazykovou, je záležitostí „řeči“, logu, tedy něčeho, co není lidským vynálezem ani výkonem, nýbrž co každému jazykovému výkonu nutně předchází. Takže jde o to, jak který jazyk je ve svých hlubinách bližší logu, vnímavější vůči němu, ochotnější se logu podřídit a nechat jej vládnout nad sebou samým, tj. nad každým naším jazykovým výkonem. Jen proto může mít svůj zvláštní význam blízkost jazyků, zejména blízkost „genetická“. Heidegger plným práve zdůraznil, že němčina je „rovnopůvodní“ s řečtinou, tj. že je s řečtinou geneticky spjatější než většina jiných evropských jazyků. Skrytý nedostatek jeho výroku, že němčina je „gleichursprünglich mit dem Griechischen“ spočívá v tom, že se tím vymezil jen vůči latině a románským jazykům, zatímco pominul evropské jazyky ostatní (je typické, že Němci mluví o jazycích indogermánských a nikoli, jak by bylo správnější, o jazycích indoevropských). Čeština v každém případě je rovněž „gleichursprünglich“ s řečtinou, a dokonce víc: je bližší řečtině než jazyky germánské (a platilo by to i o dalších jazycích, kdyby v minulosti bohužel nedošlo k tak významné jejich značnému ovlivnění – a v jistém smysli i „pokažení“ – pod vlivem třeba latiny, zvláště však francouzštiny i němčiny, takže i tam bylo povědomí o fylogenetických resp. etymologických kořenech silně oslabeno). Jazyk není jen druh mluvy, komunikace, tj. není jen lidskou schopností něco vyslovit, vyjádřit, ale představuje zároveň docela specifický způsob sebepodřízení „řeči“, logu, které nikdy nemůžeme a nesmíme redukovat na schopnost ani na vynález člověka (lidí).
(Písek, 130606-1.)