This text critically examines the concept of hylozoism in early Greek philosophy, highlighting the terminological inaccuracy of the term. The author argues that Ionian thinkers did not speak of animated matter (hyle) but rather of an animated principle (arche), suggesting the term archeozoism is more appropriate. At the heart of the debate is the ontological question of whether life (zoe) can emerge from non-life. If the arche is the source and end of all things, life must be inherent to it; otherwise, life would be reduced to a mere appearance resulting from the accidental mixing of elements. The article further traces the evolution of the concept of the soul (psyche) from mythical roots to its philosophical systematic integration by Socrates and Plato. In contrast, Aristotle is noted for excluding life and the soul from the domain of first philosophy, thereby losing sight of the animated nature of the arche. This analysis clarifies the foundational relationship between matter, life, and the first principle in ancient thought.
Hylozoismus
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Hylozoismus
Termín hylozoismus není zcela fair; Aristotelés ho užívá spíše ironicky, ale vlastní problém nedomýšlí až do důsledků. Především je třeba kriticky odmítnout domněnku, že první filosofové (hlavně iónští) měli za to, že oživena je hylé (látka, hmota); oni totiž nemluvili o hylé, nýbrž o arché, takže je můžeme označovat leda jako archeozoisty. Skutečně důležité ovšem je něco jiného: je-li arché (jak říká Anaximandros) to, z čeho všechno vzniká a do čeho všechno posléze zaniká, je těžko si představit, že by sám život (zoé) mohl vznikat z neživota. (To je problém, jímž se zabývali zejména pluralisté, ať už kvantitativní nebo kvalitativní.) Pokud si někteří starořečtí myslitelé (pod vlivem eleatů) chtěli původ (počátek) života vysvětlovat jako nahodilý výsledek mísení nebo dokonce hromadění, museli docházet k závěru, že život náleží pouze do sféry zdání, ale že není pravou skutečností. Pokud se chtěli tomuto závěru vyhnout, nezbylo jim než hledat původ (počátek) života někde jinde. A potom nastal problém, zda toto „jinde“ neznamená, že původ života je mimo arché, eventuelně zda vedle oné arché, v níž má svůj původ (i konec) vše, není nutno předpokládat ještě jakousi jinou, odlišnou arché, která je počátkem života. A tady se ani filosofové nakonec nemohli obejít bez staré „představy“, které si už používaly mýty a později mytologie, totiž „duše“. Docela pozoruhodně zapracoval myšlenku „duše“ do svých úvah Platón (a zřejmě před ním i Sókratés, můžeme-li se na Platóna spolehnout); ojediněle bez hlubší reflexe toho slova užívali ovšem i někteří presokratici. Slovo bylo tedy staré (bylo pozůstatkem mýtu), ale vskutku filosoficky byla „duše“ uchopena asi právě až Sókratem a Platónem. Aristotelés naproti tomu nejen duši, ale také vůbec život vyřadil z témat první filosofie (a proto také neměl dost porozumění pro oživenost arché.)
(Písek, 120101-3.)