This text examines a profound shift in the human relationship with the future and the self, occurring approximately three millennia ago. In the archaic world of myth, the future was perceived as a threatening force, prompting individuals to seek safety through ritual imitation of archetypes, which often resulted in the loss of individuality. Early attempts to resolve this tension are evident in the Epic of Gilgamesh, where the quest for immortality remains constrained by magical thinking. A decisive turning point occurs with the emergence of a positive relationship with the future, where it is no longer seen solely as a threat but as a realm of salvation and personal agency. The goal shifts from preserving the already given to achieving what is not yet manifest. This fundamental reorientation involves turning away from the past and facing the future as the source of meaning and salvation, thereby allowing for the authentic constitution of the individual self.
Budoucnost a „já“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 8. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Budoucnost a „já“
V dávné minulosti (asi před 3 tisíci lety) došlo k jakési pronikavé změně vztahu člověka k budoucnosti (vlastní, ale i k budoucnosti vůbec). K této změně došlo v konfrontaci s jeho vztahem dosavadním, charakteristickým pro období tzv. života v mýtu. Pro lidský život ve „světě mýtu“ byla budoucnost především čímsi nebezpečným a člověka ohrožujícím a znamenala základní znejistění i samé vždy přechodné, pomíjející a zanikající přítomnosti. Obavám z toho, co může přijít, k čemu může dojít, se archaický člověk utíkal k tzv. pravzorům a k jejich rituálnímu napodobování, ba dokonce k jakémusi ztotožňování, k identifikaci s nimi. V mytickém „vědomí“ a vůbec stylu života (i myšlení) tak docházelo k hlubokému rozporu: člověk hledal záchranu v identifikaci s pravzory, ale právě tím se vlastně sám sobě ztrácel, neboť oné žádoucí sebezáchovy dosahoval rezignací na svou individualitu, tedy na sebe samého. K významnému zlomu došlo teprve tam, kde si člověk tento rozpor začal uvědomovat a začal toužit a usilovat o osobní nesmrtelnost; zde už máme k dispozici velmi starý literární doklad v částečně zachovaných zbytcích eposu o Gilgamešovi. Je ovšem významné, že Gilgameš po otřesu ze smrti Enkidua hledá pomoc v magickém prostředku, totiž v květu nesmrtelnosti, což ovšem představuje jen zvláštní typ „identifikace“, takže negativní výsledek lze chápat víceznačně (jako kritiku konkrétní magické techniky, ale třeba také jako výraz rezignace). Dalším, ještě významnějším zlomem byl objev nového, pozitivního vztahu k budoucnosti, v němž nově chápaná budoucnost přestává být výhradně hrozbou (i když vážné hrozby i nebezpečí může „obsahovat“ či do sebe „zahrnovat“), ale stává se vlastním dějištěm oné záchrany, o niž archaický člověk oněmi magickými prostředky o zachování „již daného“ usiloval. Cílem přestala být záchova, udržení a uchování již daného a jsoucího, ale dosažení něčeho, co teď a zde dáno (ještě) není, ale k čemu nejen může, ale snad i má dojít, a to i díky vlastnímu osobnímu přičinění (které ovšem už přestává i jen vnějšně mít rysy magického, rituálního úkonu). Dochází tak k fundamentální reorientaci ve vědomí i v životě člověka, který touto proměnou projde: zatímco pro archaického člověka byla budoucnost onou hrozivou propastí, do níž neodvolatelně padá všechno přítomné a dané a která se otvírá za jeho zády, nechává nově orientovaný člověk za svými zády naopak všechno to, co už bylo, tedy minulost, a tváří resp. čelem se obrací směrem k budoucnosti a do ní, neboť záchranu nečeká od ničeho jsoucího, nýbrž jen od toho, co z budoucnosti teprve přichází.
(Písek, 120802-1.)