The text explores the concept of the unwritten doctrine that every philosopher develops for internal use as an intellectual laboratory. This internal framework serves to maintain order among insights and knowledge, allowing for the integration of new information into a coherent logical context. Without such a system, a philosopher risks falling into mere polymatheia—a state of knowing many things without true understanding. The author emphasizes that the organizational apparatus of this doctrine is not copied from objective reality but is conceptually constructed. Its validity is determined by its utility and suitability in organizing thoughts, rather than by imitation of external material. This level of philosophical labor involves continuous reflection, revision, and experimentation. Due to its abstract and dynamic nature, this internal doctrine is difficult to communicate or teach in a conventional manner, yet it remains a crucial foundation for genuine philosophical inquiry.
Nauka „nepsaná“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 10. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Nauka „nepsaná“
Každý pořádný filosof si buduje (a také stále upravuje) svou „nepsanou nauku“, a to hlavně pro svou interní potřebu (pro svou myšlenkovou laboratoř). Je tomu tak proto, že si ve svých poznatcích a vědomostech musí udržovat jakýsi „pořádek“ či „řád“, který mu umožňuje každou novinku nějak zařadit a dát do souvislostí (logických souvislostí) s tím, co už zařazeno a uspořádáno je. Pochopitelně musí tuto svou interní „nauku“ stále upravovat a opravovat, někdy dokonce do hloubky předělávat; pokud by to však opomíjel, zůstane pouhým majetníkem „mnohovědění“ (polymatheia), jak na to poukazovali již nejstarší filosofové v Řecku. Hlavní však je, abychom si uvědomili, že k tomu uspořádání musíme nutně vymyslet (nasoudit, pojmově konstruovat atd.) celou řadu „prostředků“ či prvků pořádacího“ aparátu, které nemůže jen opsat, obkreslit z „reality“, tj. z předmětné skutečnosti, k níž se ovšem hlavně vztahuje naše myšlení a naše poznání, ale které navzdory tomu se musí prokázat jako použitelné a vhodné. Jejich „vhodnost“ ovšem nespočívá v nějakém napodobování nebo vyhovování onomu „materiálu“, který má být uspořádán; rozhodně nemohou být z onoho materiálu odvozovány a už vůbec ne z něho čerpány. Přesto se při následném uspořádávání musí nějak osvědčit; pokud se neosvědčí, musí být opravovány nebo vyměněny. V reflexi pak musí být zpětně zkoumány a opět – v jiném smyslu a na jiné úrovni – pořádány a interpretovány. A právě v tom nemohou být nikterak snadno myšlenkově uchopovány a zejména druhým (nebo ostatním) sdělovány. A z filosofického hlediska se může jevit právě tato nesnadná rovina myšlenkového experimentování, zkoumání a reflektování jako mimořádně důležitá, byť žádným jednoduchým způsobem „nevyučovatelná“.
(Písek, 121026-2.)