This text examines Whitehead’s concept of the "actual entity" by contrasting it with Newton’s views on quantification and sensible objects. The author explores the fundamental question of whether any entity can be considered "actual" in its entirety at a single moment. By distinguishing between an entity as a being (ens) and as existence (entitas), the analysis suggests that "actual presence" is distinct from past or future states. The author argues that, except for primordial beings whose existence is identical to their actual presence, all other beings persist longer than any single instance of their actuality. Consequently, the term "actual entity" can strictly apply only to primordial beings. For higher-order beings, actuality cannot encompass the entity as a whole, as a whole entity cannot, by definition, exist entirely within a single present moment. This reflection offers a critical perspective on the ontological implications and terminological challenges within Whitehead’s philosophy of organism, specifically regarding the temporal limits of actuality.
Aktuální entita (actual entity)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 10. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Aktuální entita (actual entity)
Whitehead se na jednom místě (P&R 1979, p. 73) distancuje od Newtona v tom, že podle něho (Newtona) je „vulgárním“ chápáním mít za to, že kvantifikace může mít smysl jen v souvislosti se „smyslovými předměty“ (sensible objects); Whitehead naproti tomu zdůrazňuje, že filosofie organismu začíná souhlasem s oním vulgárním pojetím – jen s jediným rozdílem, že místo termínu „sensible object“ užívá termínu „actual entity“. Nechám teď stranou, nakolik lze ospravedlnit matematické výpočty, které se už vlastně netýkají ničeho „skutečného“ (a kterých je vlastně jen někdy možno k něčemu „skutečnému“ použít). Jde mi o to, může-li vůbec nějaká „entita“ být (jako taková, tj. celá) právě „aktuální“. Jako „právě aktuální“ chápeme jen „aktuální přítomnost“, kterou odlišujeme od přítomností již nebo ještě neaktuálních. Pod „entitou“ rozumíme buď „jsoucno“ (latinsky „ens“) nebo „jsoucnost“ (latinsky „entitas“). Jsoucno nemůže být nikdy celé aktuální, snad s výjimkou primordiálních jsoucen (o kterých zatím nic nevíme, jen se pokoušíme si o tom učinit jasno), jejichž aktuální přítomnost je identická s jejich celým bytím. (Nechávám stranou rozdíl mezi bytím „virtuálním“ a bytím „reálným“, tj. bytím zapojením ve „světě“.) Všechna jsoucny vyšší než primordiální trvají déle než kterákoli jejich aktuální jsoucnost; mají tedy takových jsoucností víc, a jenom jedna z nich může být „právě aktuální“. V důsledku toho bychom mohli o „aktuální entitě“ ve smyslu „aktuálního jsoucna“ mluvit pouze v případě primordiálních jsoucen, kdežto ve smyslu „aktuální jsoucnosti“ bychom onu aktuálnost nikdy nemohly vztáhnout na jsoucno celé, tj. na celou entitu, na entitu jako celek, protože ta z principiálních důvodů nemůže být celé najednou, celá aktuálně jsoucí.
(Písek, 121027-3.)