This text explores the philosophical concept of non-objective thinking, presenting it not as a simple alternative to or a total replacement for objective thinking. Thinking is characterized as an intensely complex and multifaceted phenomenon that must not be stripped of its richness or reduced to a single methodology. The primary purpose of emphasizing non-objectivity is to expose the reductive tendencies of objectifying thought, which often distorts our understanding of the world. The author asserts that reality itself is dual in nature, encompassing both objective and non-objective dimensions. Therefore, focusing exclusively on the non-objective would merely result in another form of reductionism. Although a strong emphasis on non-objectivity is situationally justified as a necessary corrective to entrenched mental habits, the text concludes with a pivotal insight: while pure objectivity is inherently impossible, pure non-objectivity constitutes the very foundation of all reality. The work thus advocates for a more integrated approach to human thought and existence.
Nepředmětné myšlení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 9. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Nepředmětné myšlení
Tzv. nepředmětné myšlení nesmíme chápat jako alternativu myšlení předmětného v tom smyslu, že bychom chtěli všechno předmětné myšlení zavrhnout a nahradit je úplně a kompletně myšlením nepředmětným. Myšlení samo je cosi tak bohatě složitého a mnohotvarého, že nemůže být nikdy své bohatosti zbaveno a redukováno jen na jeden způsob. Důraz na „nepředmětnost“ (nepředmětný způsob, nepředmětné konotace atd.) má právě naopak význam v tom, že ukazuje na redukující způsob myšlení zpředmětňujícího. Nemá-li se tento důraz míjet smyslem, nesmí se sám stát novou redukcí, ale ani takové nové redukci napomáhat. Skutečnost sama má „opravdu“ dvojí stránku, dvojí charakter, předmětný i nepředmětný. Bylo by nesmyslné chtít se teď orientovat jen na tu stránku nepředmětnou, a to v opozici proti dosavadním tendencím popírajícím nebo aspoň falšujícím způsobem zpředmětňujícím tu stránku druhou, nepředmětnou. Jednostranný nebo spíš silný či převažující důraz na nepředmětnou stránku skutečností má – a legitimně může mít – jen situační a tedy dočasnou oprávněnost. Stejně tak by bylo možno provádět jen revizi myšlení dosavadního, ale nebylo by to dost účinné, protože setrvačnost některých stránek lidského myšlení je neuvěřitelně mocná. Ovšem je tu jedna výjimka: zatímco ryzí předmětnost není možná, ryzí nepředmětnost je základem vší skutečnosti.
(Písek, 110919-1.)