This text explores the concept of "personal" philosophy as a fundamental means of finding one's orientation within life and the wider world. The author argues that the true purpose of philosophizing is not merely to establish an academic discipline but to actively create a personal framework that guides one's existence. A central theme is the essential unity of thought and life, which distinguishes philosophy from other forms of knowledge. Living in accordance with one's convictions is paramount. However, this pursuit of integrity does not imply individual isolation; rather, it necessitates a deep connection to the world and an openness toward "the other." The relationship with others should be characterized by a balance between empathetic understanding and the preservation of one's own identity through self-discipline. By being stricter with oneself than with others, the individual maintains their distinctiveness. Ultimately, personal philosophy serves as a continuous dialogue between inner integrity and external reality, aiming for a meaningful and authentic life.
Filosofie „osobní“
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 10. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Filosofie „osobní“
Smyslem filosofie (tj. aktivního filosofování) je najít si svou vlastní orientaci jak v životě, tak ve světě, který je kolem nás a kterého jsme nutně součástí. Odtud vyplývá zásada, že každý si musí najít a dotvořit svou vlastní, osobní filosofii, ale také, že je třeba podle té filosofie (v jejím duchu, smyslu) také opravdu žít. Proto je posledním smyslem filosofie určitým způsobem žít, nikoli z ní udělat pouze jakýsi zvláštní obor bádání a vědění. Jednota myšlení a života – právě tím se filosofie zásadně, snad lez říci: propastně liší od ne-filosofie. To pochopitelně vůbec neznamená, že si člověk může a smí žít po svém, jen když udrží integritu svého života a když najde smysl této životní integrity (nejen individuální) v hlubším vztahu k celku světa. Nikdo totiž nemůže dosahovat integrity ve svém životě, pokud do svého života nepřijme „toho druhého“, přesně „ty druhé“. Zajisté přitom zdaleka nejde jen o nějaké pouhé přizpůsobování, o ochotu se podobat těm druhým, nevybočovat z řady. Vždycky bereme ty druhé jednak jako blízké, jednak jako ty, od nichž se musíme odlišit, tj. zůstat sami sebou. (Vždycky musíme být na sebe přísnější než na druhé – už v tom je zřejmé to nezbytné odlišení, vydělení.) A tak na jedná straně znamená filosofie jakési základní porozumění vůči druhým myslitelům, ale na druhé straně vždycky jakousi nezbytnou ostrou pozornost vůči tomu, čím jsme od nich odlišní a čím oni od nás.
(Písek, 111008-1.)