This text examines the concept of objectification as a process of "denaturation." By interpreting "nature" through the lens of the original Greek term physis—which encompasses birth, growth, and death—the author argues that treating any reality as a mere "object" effectively strips it of its inherent "naturalness," removing an inseparable part of its being. This act of denaturation is not merely a subjective oversight; it is rooted in objective physical phenomena such as sedimentation, crystallization, and solidification. In these processes, the capacity for reactivity is reduced to a minimum, resulting in formations that either lack integration or possess only a deceptive semblance of it. Such entities are perceived as objects devoid of a true "inner life," where their pseudo-internal nature can be entirely disregarded. Consequently, the study of objectification reveals a fundamental tension between the dynamic life of natural processes and the static consistency of inanimate objects, suggesting that denaturation is both a cognitive and an objective reality. This leads to a view of the world comprised of entities that only appear to be integrated wholes.
Zpředmětnění jako „denaturace“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 10. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Zpředmětnění jako „denaturace“
Pokud si budeme důsledně vědomi toho, že „přírodu“ (a také latinskou „natura“) chceme chápat jako fysis v původním smyslu, tj. s ohledem na rození, růst (dospívání a tedy život) a umírání (nebo přinejmenším s ohledem na vznik, průběh a zánik), pak vždy, když jsme nakloněni nějakou „skutečnost“ chápat jako pouhý předmět, prokazujeme tím, že jsme ve svém myšlení nakloněni tuto „skutečnost“ vlastně „denaturovat“, zbavovat ji její „při-rozenosti“, tedy zbavovat ji něčeho, co k ní ve skutečnosti neodlučně patří, co k její „skutečnosti“ náleží. Ta „denaturace“ však není jen subjektivní chybou, vůbec subjektivní záležitostí, ale má jakousi oporu ve skutečnosti: mezi přírodní procesy náleží také třeba sedimentace, krystalizace, rozpouštění žárem a tuhnutí, rozpouštění v roztocích, přesýpání atd., kde všude je úloha reaktibility (schopnosti reagovat) velmi snížena a redukována na zanedbatelné minimum. Výsledkem tohoto druhu procesů je vznik útvarů, které buď vůbec nejsou (integrovány) nebo které jako integrované pouze vypadají (možná se takovými pouze zdají a jsou jen pojmenovány atd.). Pokud mají jistou „konzistenci“, jsou prostě pokládány za „předměty“, které žádné „nitro“ nemají nebo jejichž pseudo-vnitřní povaha může být zcela zanedbávána. I v takových případech ovšem lze mluvit o jakési „denaturaci“, ale takříkajíc „objektivní“.
(Písek, 111008-3.)