This text explores the relationship between consciousness, thought, and reality, challenging the traditional notion of direct cognition. The author argues that thought cannot directly touch reality but can only "intend" it. While the body performs a physical pre-selection of stimuli, consciousness relies on intentional models to refine its focus. These models manifest as mental images at a pre-conceptual level and as concepts in more advanced stages. The process of cognition involves a split intention: the conscious act relates simultaneously to the external object and to the internal model that facilitates representation. Awareness of this mechanism is not immediate and requires a high degree of reflection. The document suggests that cognition is not a passive insight but an active process mediated by models that must be continually adjusted and refined. Ultimately, the text highlights the impossibility of unmediated contact with reality, emphasizing the essential role of intentional structures in bridging the gap between consciousness and the world.
Intence vědomí a myšlení / Poznání a skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Intence vědomí a myšlení / Poznání a skutečnost
Nejstarší (řečtí) filosofové si dokonalé poznávání představovali tak, že „prostě“ nahlédnou, jak se to se skutečností, tj. skutečnými věcmi má. Neuvědomovali si, že něco takového není vůbec možné: pouhým myšlením (vědomím) se nikdy nemůžeme žádné skutečnosti přímo dotknout, dokonce ani se jí fyzicky přiblížit (to je možné jen fyzicky, ale pak zůstává problémem ten přechod do vědomí), ale můžeme ji pouze mínit. Ať už je výkon tohoto mínění jakýkoli a ať je jeho fyziologická (a vůbec fyzická, tělesná) základna jakákoli, musí být co do svého smyslu přístupen upřesňování toho, nač je toto mínění zaměřeno. Kontakt tělesný je vždycky mnohočetný a týká se mnoha různých skutečností, které jsou ve větší nebo menší naší blízkosti; k určitějšímu zaměření je nezbytná náročná selekce (a ta se vždycky musí řídit nějakými svými vnitřními pravidly). Tu selekci provádí především tělo samo resp. příslušné tělesné orgány (většinou bez asistence vědomí či myšlení). Pro upřesnění našeho vědomého soustředění na něco určitého můžeme této fyzické pre-selekce využívat, ale jednak se na ni nemůžeme naprosto spoléhat, jednak musíme najít způsob, jak toto pre-selekci kontrolovat a opravovat či vylepšovat. Vědomí (myšlení) si k tomuto zpřesňování svého intencionálního zaměření musí užívat svých vlastních pomůcek, totiž tzv. intencionálních modelů, kterých si ovšem původně není (a nemůže být) náležitě vědomo. Na předpojmové úrovni se tomu obvykle říká „představy“, ale k dalšímu upřesňování dochází za pomoci a prostřednictvím pojmů. V obou případech si však až s velkým zpožděním (protože jde o velmi nesamozřejmý typ reflexe) musíme uvědomovat, že tak dochází k tomu, že naše intence je jakoby rozdvojená: když si něco představujeme, můžeme tak činit jen tím způsobem, že se svým aktem představování vztahujeme nejen k nějaké věci či skutečnosti (a toho jsme si ovšem už původně vědomi), ale také k nějakému (příslušnému) modelu té věci či skutečnosti, bez něhož by představování vůbec nebylo možné (i když si toho původně nejsme vůbec vědomi. A podobně tomu je v případě upřesňování pojmového.
(Písek, 111206-1.)