This text explores the philosophical distinctions between the terms "language," "speaking" (utterance), and "speech" (discourse), which are frequently conflated in common usage. Drawing on etymological roots in ancient Greek, specifically the terms logos and legein, the author emphasizes the necessity of conceptual precision within philosophical inquiry. Language is defined as the specific medium or system through which one speaks. "Speaking" (mluva) refers to the external, sensory manifestation of linguistic expression, primarily consisting of sound and gesture. In contrast, "speech" (řeč) encompasses the dimension of meaning and sense—it refers to the essence of "what" is being discussed. The text challenges the simplistic view of language use as a mere externalization of internal thoughts into audible or written forms. Instead, it highlights a more complex relationship between form and content. The objective is to clarify these fundamental categories for philosophical analysis, illustrating the difference between the physical act of talking and meaningful discourse through examples such as observing a television broadcast without sound.
Řeč a mluva / Mluva a řeč
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Řeč a mluva / Mluva a řeč
V obecném zvyku se dost běžně zaměňují nebo aspoň náležitě od sebe nerozlišují ve významu slova „řeč“, „mluva“, a také „jazyk“. (Většina nesnází pochází už ze staré řečtiny, jsou spjaty zejména s mnohovýznamnými slovy legein a logos.) Ve filosofii musí být naším zájmem využít podobné okolnosti tím, že pro každé slovo upřesníme jeho význam pojmově. Poměrně snadné to je v případě pojmového rozlišení slov „jazyk“ a „mluva“: různým jazykům je společné to, že se jimi promlouvá či mluví; jednotlivé jazyky jsou tedy jen různými způsoby, jak lze mluvit či promlouvat. Poněkud nesnadnější je pojmové rozlišení slova „řeč“ od slova „mluva“. Přesto se tu otvírá jedna skvělá možnost, jak se opřít o konkrétní jazyk např. v případě češtiny. Vypadne-li nám z nějaké technické příčiny zvuk při sledování televizního programu, vidíme, že tam někdo mluví, ale neslyšíme (tj. nerozumíme), co říká. Slovem „řeč“ je proto vždy zároveň s „mluvením“ míněn také význam, smysl toho, „o čem“ se mluví, tj. o čem je řeč. Naproti tomu „mluvením“ rozumíme jen vnějšek jazykového projevu, tedy hlavně zvuky a zčásti i gestikulaci. – Na druhé straně je ovšem třeba mít na paměti, že aktivní užití jazyka, tj. promluvení, zdaleka není jen otázkou „zvnějšnění vnitřního“, jakéhosi „převedení“ myšlenky do zvukové nebo písemné podoby.
(Písek, 111225-2.)