This philosophical reflection examines the ontological relationship between time, space, and the world. The author rejects the notion of time and space as independent entities or external frameworks within which events occur. Instead, he argues that time and space are inseparable from the world and specific event-based happenings. Time does not exist as a separate being but is generated by the events themselves. Each true event creates its own temporal field, and the overlapping of these fields produces the appearance of a general time. The text further explores whether the world can be considered a unified, integrated whole that would ground the existence of world time. The author questions the assumption of the world as a completed totality, suggesting instead that the unification of the world into a whole is a potential direction or process rather than an established axiom. By emphasizing the event-based nature of reality, the text challenges traditional metaphysical categories and invites a deeper investigation into the nature of universal integration and the limits of philosophical inquiry regarding the totality of the world.
Čas a svět / Svět a čas (a prostor) / „Prostoročas“ a svět / Prostor a svět
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 4. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Čas a svět / Svět a čas (a prostor) / „Prostoročas“ a svět / Prostor a svět
Tak, jako bez času (mimo čas) svět není ničím, tak ani čas není ničím bez světa. Tématizovat čas takto obecně, ale samostatně, jakoby nezávisle na „světě“, už v sobě obsahuje základní chybu. (A totéž platí i pro prostor: svět není ničím bez prostoru či mimo prostor, a naopak prostor není ničím bez světa a mimo svět. To pochopitelně znamená, že ničím samostatným, od „světa“ oddělitelným není ani tzv. „časoprostor“.) „Čas“ ve smyslu samostatného jsoucna, v jehož rámci se děje všechno, i sám svět, neexistuje, není ničím. O čase lze mluvit jen v nerozlučné spojitosti s událostným děním. Každá událost tím, že se děje, zároveň také „časuje“, tj. vykonává své „bytí v čase“, a navíc kolem sebe vytváří jakési časové pole, které se účastní na vytváření tzv. „obecného času“. Ten je vytvářen pravými událostmi (pravými jsoucny) tak, že časové pole, které kolem sebe vytváří každé jednotlivé událostné dění, se prostupuje a prolíná s časovými poli ostatních pravých událostí, které jsou v jeho blízkosti. Navenek se to jeví, jako by se každá událost děla v obecném čase jako v nějakém předem daném rámci. To by však předpokládalo, že tento rámec byl a je (a bude) vytvářen nějakým rozsáhlejším komplexem dění, jež je nějak integrováno, takže je také skutečnou „pravou událostí“ (pravým jsoucnem). Světový čas by pak předpokládal, že svět je takovým posledním, nejrozsáhlejším celkem, integrovaným z jednoho centra (resp. jedním centrem); tady je na místě otázka, zda má filosofie dost argumentů pro takový předpoklad. Filosofie se sice na rozdíl od odborných (specializovaných) věd musí vždy nějak vztahovat k veškerenstvu, ke světu jako celku, ale rozhodně ne tak, že by z toho vycházela jako z nějakého axiomu. Filosofie nemá dosti důvodů, proč předpokládat, že svět „je“ celkem, ale má jakési důvody proč předpokládat, že k takovému sjednocení v celek možná směřuje.
(Písek, 100404-1.)