This reflection explores a quote by Alain Parquet suggesting that to philosophize is to "let the thing act within oneself." The author critically re-evaluates the conventional understanding of a "thing" (la chose) as a passive object and challenges a purely passive interpretation of the Heideggerian notion of "letting be" (sein lassen). Instead, the author identifies the philosopher’s ultimate "thing" as Truth itself—not as a mere set of propositions, but as the fundamental ground of authenticity and rightness. Philosophizing is presented not as a state of non-interference, but as an active engagement where Truth recruits the philosopher as a collaborator and agent. Truth acts through the philosopher’s thoughts and deeds, seeking to manifest its authority not only within the individual’s inner life but across the whole of society and the world. The act of philosophizing thus becomes a process where Truth governs and transforms existence through the philosopher's active participation.
Filosofie a aktivita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 4. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Filosofie a aktivita
Alain Parquet uvádí v jednom svém výkladu (10. 2. 2010) citát, který převzal – jak říká – z Guntera, který je připisován Hegelovi, který však původně prý pochází z Aristotela. Nemám teď možnost si cokoliv z toho ověřit; Parquet se obešel bez přesných citací. Přesto jde o myšlenku velmi zajímavou, a také důležitou: „Philosopher, c’est laisser agir en soi la chose.“ Základně důležité je ovšem vědět, že „la chose“ zde neznamená „věc“, jak ji běžně chápeme, a to především už proto, že běžně chápeme věc jako něco „mrtvého“, jak objekt, předmět, kterému bychom nikdy nebyli ochotni připisovat nějakou aktivitu. Někdy ovšem užívám,i slova „věc“ ještě v jiném významu, tak zejména, když se třeba tážeme, co je pro filosofa jeho skutečnou věcí. (Patočka jednou psal o spisovateli a „jeho věci“.) Ptejme se tedy: co je pro filosofa tou první a základní (i poslední) „věcí“, kterou by měl „nechat“, aby konala, činila „to své“„? Je to akceptovatelné, takto otázku postavit? Myslím, že tam je základní chyba, nejspíš nějak z pozadí ovlivněná Heideggerem a je důrazem na jakési „sein lassen“, „nechat být“, tedy nezasahovat. Co když ona zvláštní „věc“, kterou filosof má „nechat, aby konala“, „koná“ tak, že někoho někam s něčím posílá, že někoho něčím pověřuje, že na někom vyžaduje pomoc, asistenci a spolupráci? A co když ten „někdo“ je právě filosof? Co když filosof má onu „věc“, která je „jeho věcí“, nechat něco „konat“, vykonávat, uskutečňovat právě on sám, co když ona „věc“ chce angažovat právě tohoto filosofa a zapojit ho, zapřáhnout ho do toho, co má být vykonáváno? Co když onou „věcí“ není žádná „věc“ v běžném smyslu, ale sama „Pravda“? Můžeme pak trvat na tom, že filosof ve vztahu k Pravdě (majuskule tu má upozornit na to, že nejde o žádný pravdivý výrok ani pravdivé tvrzení, dokonce ani o žádnou pravdivou teorii, nýbrž o to, co je předpokladem a podmínkou, ba přímo základem pravosti a pravdivosti každého výroku, tvrzení i teorie, ba i každého pravého činu a všeho pravého konání) může Pravdu „nechat konat“ jen tak, že ji nechá vládnout nad sebou, nad svým myšlením i konáním. Právě proto tam je to „en soi“; ale i to je třeba upřesnit a vymezit tím, že dopdáme ještě také „par soi“. Pravda nechce vládnout jen ve filosofovi, v jeho myšlení a v jeho životě, ale chce vládnout a platit a být uplatňována všude, v celém jeho život, v celé jeho společnosti, v celém světě vůbec.
(Písek, 100412-1.)