This text provides a critical reflection on the contemporary phenomenon of "evolutionary" thinking, which has dominated various academic disciplines from ethics to psychology in recent decades. While the author appreciates the shift away from traditional metaphysics and the concept of immutable substances, he warns against the superficial generalization of evolutionary theory. The primary critique is directed at the lack of deeper philosophical grounding and the insufficient definition of terms such as "evolution" or "development." The text points out that although processualism inspired by Whitehead challenged previously rigid understandings of the world, it failed to conceptually distinguish between general processuality and "true events." Consequently, modern evolutionary theories often lack a solid foundation and fall into factual errors. The author suggests that thought should move beyond the framework of mere "being" and "concrescence" toward the sphere of non-objectivity and new forms of temporality. The goal is not a return to immutability, but rather finding a more adequate way to describe dynamic reality that avoids fashionable simplifications.
„Evoluční“ myšlení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 6. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
„Evoluční“ myšlení
V posledních letech až dvou desetiletích se stalo nakažlivým heslem všechno chápat „evolučně“. Vycházejí knihy o evoluční etice, evoluční psychologii, evoluční gnozeologii atd. Celkem pochopitelný a zdůvodnitelný je odklon od „metafyziky“, tedy ode všeho neměnného. V tom smyslu je možno tu novou módu dokonce přivítat. Velké manko však spočívá v tom, že to je všechno míněno jako aplikace myšlenky (teorie) vývoje na vše, tedy i na to, co se světem živých bytostí a jejich „přírodním“ (resp.“přirozeným“) vývojem nemá mnoho nebo dokonce nic společného. Této generalizaci, kterou by bylo možno chápat jako jistý myšlenkový experiment, bohužel většinou chybí jakákoli tendence jít filosoficky do hloubky a začít si klást fundamentální otázky, např. vypracovat detailněji význam slova „vývoj“ („evoluce“) a „vývojový“ („evoluční“). To ovšem souvisí s tím, že zůstává velice nezpracována problematika tzv. „pravých událostí“, která sice byla nastartována zejména Whiteheadem a jeho „procesualismem“, na který navázali četní procesuální theologové a pak i procesuální filosofové, ale kde ono „rozhýbání“ nehybných resp. za nehybné kdysi považovaných „substancí“ nedokázalo náležitě, tj. pojmově vypracovat principiální rozdíl mezi procesem obecně (procesualitou) a událostí (událostností, událostným děním). Tak dochází ovšem k tomu, že všechno nebo přinejmenším většina toho nového „evolučního myšlení“ zůstává bez základu a ergo v četných omylech. Bohužel už nejsem s to to sledovat (přesněji: nemám na to čas, nemohu tomu ten čas a další energii věnovat), takže to nemohu ani věcně a vyargumentovaně kritizovat. Je to prostě móda a pro mne obtížné najít ta příslušná „místa“, kde lze odhalit „nervus rerum“. Pochopitelně největším problém by bylo se pokusit přesvědčit ty nadšené nové „evolucionisty“, že když odmítnu něco nechat plně v rámci evolučního procesu, vůbec to ještě neznamená (a nesmí znamenat), že z toho zase udělám nějakou „nehybnost“, ale že to pouze odkážu do nového „regionu“ či do jiné „temporality“, tj. mimo rámec všeho „jsoucího“, vší „konkrescence“, tedy do sféry nepředmětnosti.
(Písek, 100619-1.)