This text examines the concept of 'actuality' as a specific phase of an event, representing the transition and connection between its 'pastness' and 'futurity'. Actuality is presented as the sole point of access through which external subjects can interact with an event. The author focuses on the ontological problem of the active 'performance' involved in the transition of event phases from the future to the past through their own actuality. A central question concerns the identity and role of the 'subject' behind this performance. The analysis explores the relationship between the subject as a whole event and the 'subject' responsible for performing the actualization of individual phases. A crucial theme is the constitution of the subject through the event's ability to relate back to itself. This self-relation is interpreted as an active movement against the conventional flow of time, necessitating an 'ek-static' projection into the future. The reflection thus bridges temporal dynamics and the constitution of subjectivity, emphasizing that actualization is an active process rather than a passive occurrence.
Aktuálnost (fáze) (a její „subjekt“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Aktuálnost (fáze) (a její „subjekt“)
Jako „aktuálnost“ označujeme tu „fázi“ nějaké události (pravé události), která představuje přechod (a tím také spojení) mezi její bylostí a budostí. Aktuálnost tím zároveň představuje jedinou možnost přístupu k události zvenčí: žádný subjekt-událost v okolí nemůže reagovat na onu událost jindy a jinak než právě v momentě (ve fázi) její aktuálnosti (tj. aktuální přítomnosti). Základní problémem (z hlediska tzv. první filosofie) je ovšem onen postupný přechod jednotlivých „fází“ pravé události z budosti do bylosti, a to právě přes jejich specificky vlastní „aktuálnost“. Tento přechod je třeba aktivně „vykonávat“ (jak je ostatně už „zakódováno“ v termínu „aktuálnost“). Ke každému „výkonu“, tj. ke každé akci, aktivitě náleží její původce, takže se musíme tázat po příslušném „subjektu“. To ovšem vede k nepřehlédnutelným potížím, neboť právě tento subjekt by sám zjevně nemohl být žádnou aktivitou „vykonáván“. Aniž bychom směli předem mít za to, že takový „subjekt“ výkonu aktualizace je v nějakém smyslu „sjednocen“, „integrován“ se subjektem jakožto celou událostí (resp. že je něčím původně sjednoceným), musíme se tázat po vztahu mezi subjektem akcí (aktivit) události jako celku na jedné straně a „subjektem“ výkonu aktualizací jednotlivých fází dějící se události. Až dosud totiž máme za to, že událost se musí subjektem stávat (resp. musí svůj subjekt ustavovat), a to díky své schopnosti se vztahovat k sobě, tedy vracet se k sobě. Znamená toto (nepochybně aktivní) vracení k sobě jakési vracení v čase? Tedy „pohyb“ proti běžnému toku (obecného) času? Pokud ano, muselo by jít o jakousi vykloněnost resp. aktivní vyklonění do budoucnosti (tedy nejen do budosti, i když obvykle také do budosti, pokud už byla ovšem „ustavena“); tady by bylo třeba vidět úzkou spojitost s tou „fází“ reflexe, o níž jsme mluvili jako o „ek-statické“.
(Písek, 101027-1.)