This text presents a critical reflection on J. B. Kozák's views regarding the relationship between validity, the subject, and truth, as articulated in his discussion of Emanuel Rádl. The author examines Kozák's assertion that the validity of our thoughts never derives from the subject and that the inherent imprecision of mental contents forces us to retreat into the intentional sphere. In contrast to Kozák, the author argues that intentional objects and conceptual constructs are not a fallback solution due to human limitation, but rather the primary and indispensable means of achieving precision in thought. The author challenges the reduction of validity to mere logical correctness and emphasizes that sharpening our mental contents is only possible through rigorous conceptual work. Furthermore, the text calls for a critique of traditional Greek objectifying conceptualization, suggesting that true intellectual progress requires overcoming these historical constraints to reach a more functional and profound understanding of reality through precisely constructed intentional objects.
Platnost a „subjekt“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Platnost a „subjekt“
J.B.Kozák – v článku „Pravda a víra u Em. Rádla“ (Čes. Mysl 29, r. 1933, str. 299) – říká, že „to, co míníme (a to je vždy tím pravým objektem), nedostává svou platnost nikdy od subjektu“. Říká to však v souvislosti s tím, že to, co míníme, je vždy značně nepřesné, a to „pro nedostatečnou zaostřenost našich myšlenkových obsahů“, takže jsme právě proto“nuceni uchylovati se do intencionálné sféry“. A důsledkem toho je podle Kozáka to, že „máme pravdu jen velmi zřídka“. – Lze z toho vyvodit, že podle Kozáka je „pravda“ (přesněji ovšem: pravdivost, rozumí se pravdivost našich poznatků apod.) vázána na vztah našich „myšlenkových obsahů“ ke skutečnému „objektu“ („pravému objektu“, jak říká JBK). Proto se musíme tázat: v čem potom spočívá „platnost“ našich „myšlenkových obsahů“ k „objektům“ nepravým, tj. objektům „intencionálné sféry“? Pokud by v tomto druhém případě šlo jen o „pravdivost“ logickou, tedy jen o správnost logického nasouzení, lze navzdory tomu říci, že tato platnost není nikdy – ani trochu! – záležitostí „subjektu“, tedy našeho myšlení? Nepřesnost Kozákových formulací je zřetelně alarmující; ale pro mne to mělo vítané důsledky: ty chyby jsem viděl, a chtěl jsem je opravovat a napravovat. Vedlo to k úsilí o přesnější, ba co nejpřesnější myšlení a také o co nejpřesnější formulace. Jako takřka vždy, také zde platí, že „bene docet qui bene distinguit“, zásada to ve středověkých diskusích velmi rozšířená, a užitečně rozšířená. Kozák zcela zapomíná, že přesnějších „myšlenkových obsahů“ můžeme dosahovat pouze za pomoci a s využitím „intencionálních předmětů“, zajisté jen takových, které jsme konstruovali v naprosto těsné vazbě s příslušnými přesně nasouzenými pojmy. Platnost takových pojmů nelze v žádném případě redukovat jen na platnost logickou (dokonce ani v případě ryze matematického charakteru, neboť i tam je třeba platnost ověřovat nejenom ve smyslu vnitřní nerozpornosti izolovaných logických souvislostí), ale vždycky je třeba s vnitřně nerozpornými pojmy pracovat v kontextech, které přesahují pouhou logiku. A jiné upřesňování a „zaostřování“ našich „myšlenkových obsahů“ než za pomoci a prostřednictvím pojmů a jejich příslušných intencionálních konstruktů prostě nemáme k dispozici. Jsou-li nějaké problémy s pojmovou prací, svědčí to a ne dost funkční nebo ne dost do hloubky sahající povahou naší pojmovosti, která je stále příliš závislá na vadách řecké zpředmětňující pojmovost – ta právě musí být terčem naší kritiky. K pojmům, tj. k „intencionálné sféře“ nejsme „nuceni se uchylovat“ snad proto, že nemůžeme jinak (tedy nepojmově, mimopojmově) lépe „zaostřovati“ své myšlenkové obsahy, ale protože takové zaostření je možné pouze díky pojmům a pojmovosti.
(Písek, 090922-2.)