This text explores the conceptual definition of religion and religiousness in relation to myth. The author views religion as a decline of the original myth, which once represented a unified world. Unlike myth, which lacks a purely profane dimension, religion introduces a distinct dualism between the sacred and the profane. This split manifests in both human thought and action, leading to a schism between ritual piety and everyday conduct. The text illustrates this phenomenon through biblical examples, such as the prophetic critique of King David and Jesus's condemnation of the scribes and Pharisees. Both the prophetic tradition and Jesus aimed to abolish this division of the world and restore unity to human life, though this intent was often marginalized in subsequent Christian history. Ultimately, religion is seen as a reaction to the increasing complexity of the world, which myth could no longer integrate into a unified whole, resulting in two separate and often contradictory spheres of existence.
Náboženskost a „mythus“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 3. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Náboženskost a „mythus“
Jedním ze způsobů, jak pojmově vymezit význam slov „náboženství“ a „náboženskost“, je zdůraznit jeden zřetelný jevový rys religiozity, totiž jistou zřetelnou podvojnost až schizoidnost, k níž náboženskost vede jak v myšlení, tak také v praktickém životě. Zatímco mýtus představuje vlastně celý (a jak předpokládáme také jakoby „jednotný“) svět, v němž člověk žije, v každém náboženství můžeme zjistit jakousi rozpolcenost života i myšlení na oblast posvátného a oblast profánního, světského, každodenního. V tomto ohledu je tedy každé náboženství jakýmsi úpadkem původnějšího „mythu“, neboť vznik náboženství je nutno vidě+t jako reakci na to, že se zvyšováním komplikovanosti lidského života a světa už mýtus nestačil na to, aby všechno nové a stále nově vznikají prvky lidského světa udržel v jakési jednotě (možná spíš v pseudo-jednotě). V době takto oslabeného a upadajícího mýtu postupně dochází k tomu, že některé nové prvky či složky lidského života (životní „praxe“) zůstávají jaksi nezačleněny, protože není možno je odvozovat od nějakých pravzorů (a to třeba z různých důvodů či příčin a za rozmanitých okolností). Ve světě mýtu neexistuje nic takového jako pouhá profánnost (tj. vše, co my tam můžeme najít jako zcela profánní, protože máme už jinou perspektivu a svět vidíme jinak), zatímco náboženství a náboženskost takřka ex definitione rozděluje svět i lidský život na dvojí oblast, která bezprostředně (tedy bez „zprostředkování“) a jakoby „samozřejmě“ spolu není spjata, sjednocena. Přitom nejde jen o rozštěpení světa, ale právě také a dokonce zejména o rozpolcení lidského života a myšlení, takže lidé se začínají docela jinak chovat a jinak jednat ve světě profánním, tj. v záležitostech každodennosti a běžnosti, a jinak v provozu religiózním, ve světě rituálních počinů, zbožných („nábožných“) myšlenek a nábožensky či ještě myticky založených a udržovaných návyků. Tak dochází k tomu, co tak tvrdě kritizovali a odsuzovali třeba izraelští proroci (nejen ti slavní, jimž jsou připisovány celé biblické knihy): z náboženského hlediska je třeba David rituálně pomazaným králem, ale z hlediska prorockého to je gauner, který za pomoci svých vojenských podřízených velitelů zorganizuje vraždu Uriáše Hetejského, aby potom získal jeho vdovu, která se mu zalíbila. Právě na tuto prorockou tradici navazuje Ježíš a kritizuje zákoníky a farizeje, kteří z náboženského hlediska zůstávají naprosto korektní a jsou jako takoví židovskou společností vcelku uznáváni, a vytýká jim nejrůznějšími způsoby, jak jednají a jak se chovají ve světě nenáboženském, ve světě profánním. Ježíšův záměr definitivně skoncovat s rozdělením světa a lidského života na takto od sebe oddělené oblasti, je z mnoha míst v evangeliích zřejmý, i když se zdá, že byl zčásti potlačován a marginalizován již samými pisateli resp. prvními přepisovači (a ovšem tím spíše později v dějinách křesťanstva).
(Písek, 080309-2.)