This text reflects on Jan Patočka's idea regarding the mythical framework of Greek philosophy and explores the surviving elements of myth in modern philosophy and science. The author focuses on the phenomenon of repetition, which serves as a cornerstone for both myth—characterized by a return to archetypes as a defense against existential threats—and science, exemplified by the requirement for the reproducibility of experiments. While science often aims to subject chaotic phenomena to a lawful order, the author proposes an alternative interpretation of the goal of knowledge. True transcendence of the mythical mindset is found in shifting focus away from the mere accumulation of facts about what already exists toward the recognition of what is genuinely new and unique. The ultimate aim of knowledge should not be to confirm cyclical or lawful repetitions, but rather to remain open to that which is yet to come and does not simply recur. The central theme is the tension between stability-based order and the pursuit of authentic novelty as the path to overcoming myth.
Filosofie a mýtus
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 3. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Filosofie a mýtus
Patočka (viz 7915, Péče o duši II, s. 192) říká, že „existuje mytický rámec řecké filosofie“, a vykládá to ovšem způsobem, který já v celém rozsahu (a především v tom důrazu na „vyjevování“, „vyvstávání do odhalenosti“) pochopitelně neberu. Ale je to přinejmenším pro každého – podobně jako to byla i pro mne – příležitost a inspirace o tom vážně uvažovat a tázat se, co z toho mýtu ve filosofii (a já bych dodal: také ve vědách) i nadále zbylo a možná dodnes zbývá. Mně zatím stačí, když mohu poukázat na to, jak velká úloha se připisuje „zákonitostem“, tj. tomu, co se všude uprostřed nejrozmanitějších (někdy dokonce jakoby chaotických) proměn vždy znovu opakuje; zejména v přírodních vědách je nápadné, do jaké míry se za významnou považuje možnost, že výsledek experimentu může být kýmkoli na světě – za předpokladu dodržení stejných postupů a stejného materiálu – zopakován, a to se stejným výsledkem. To je ovšem je výsledek vcelku povrchního srovnávání; ale odkud to pramení a čím se to stále udržuje? Je zřejmé, že tu musíme velmi obezřetně revidovat to, jak se běžně chápe mýtus i filosofie, event. i věda: opakování experimentálních postupů nelze jednoduše degradovat na mytické návraty k archetypům, neboť v obojím je i něco pozitivního, nejen problematického nebo negativního, a v obojím provedení vždy něco jiného. Avšak jedno by mělo být zřejmé a přesvědčivé: cílem návratů a opakování ve světě mýtu bylo čelit ohrožení, které nás může přepadnout nečekaně a způsobit naše ztroskotání (jen bozi a heroové se mohou odvážit něčeho nového a neslýchaného, a i ti za to někdy musí pykat). Naproti tomu hromadění věcných znalostí a sledování zákonitého řádu dokonce i v přírodovědě může být interpretováno tak, že vlastně hlavní pozornost je stále upírána k tomu, co se onomu uspořádávání znalostí a vědomostí stále nějak vzpírá. Je tu proto možnost dvojího zasílení: buď to, co se vzpírá řádu, chceme nějakému lepšímu řádu přece jenom znovu podrobit – anebo konečně chceme najít něco vskutku jedinečného, o čem můžeme nabýt jistoty, že se to stále a trapně neopakuje, ale že to přestavuje opravdovou novinku. Jinak řečeno: že hlavním cílem poznání není koničt u přesných vědomostí o tom, co tu už je, nýbrž že to vše je jen jakási metoda, jak posléze dospět k rozpoznání toho, co tu ještě nebylo a co je ryzím způsobem nové. Zdá se tedy, že opravdové překonání mýtu a mytičnosti spočívá v tomto nadějném upírání veškeré pozorností k tomu, co teprve přichází a co nepřichází prostě stále znovu a dokola.
(Písek, 080317-2.)