This text presents a critical analysis of the concepts of "indeterminacy" and "unfathomability" as found in the 21st chapter of the Tao Te Ching. The author challenges the literal interpretation of these terms, arguing that if the Tao were truly indeterminable, any attempt to speak or think about it would be futile. Instead, the author proposes a comparison with the concept of "non-objectivity." The central argument is that the Tao is not indeterminable in an absolute sense, but rather resists the traditional Greek conceptual framework that relies on objective definition and geometric precision. The text criticizes "cheap skepticism" which uses perceived indeterminacy as an excuse to abandon intellectual rigor. By drawing parallels to Heisenberg’s Uncertainty Principle, the author emphasizes the need to distinguish between reality itself and our capacity to grasp it. Ultimately, the essay calls for a deeper methodological inquiry into why conventional thinking fails to capture such phenomena, rather than settling for a total resignation of thought.
Neurčitelnost a nepostižitelnost / Tao a neurčit(eln)ost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 6. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Neurčitelnost a nepostižitelnost / Tao a neurčit(eln)ost
V 21. kapitole známého textu taoismu, „Tao te ťing“ najdeme (v překladu Berty Krebsové) charakteristiku, že „Tao – co do své povahy – je neurčitelné a nepostižitelné. (Str. 73.) To je však velmi nedostatečně vysloveno, protože to připouští vícerý výklad. Kdyby bylo „tao“ (říkejme mu tak, ačkoli ještě nevíme, oč jde) opravdu „neurčitelné“, muselo by ztrácet smysl každé úsilí o něm cokoli říci a cokoli si o něm pomyslit. A totéž platí o oné údajné „nepostižitelnosti“: vždyť ten celý text se pokouší právě o „tau“ něco vyslovit, něco o něm říci, něco na něm a v něm postihnout. Tady se naskýtá možnost provést srovnání s naší „nepředmětností“. Také o ní platí do jisté míry (tj. s jistým naším vědomým omezením), že je „neurčitelná“ a „nepostižitelná“, ovšem jen práívě s tím důležitým omezením: nemůže být „určena“, „vymezena“ ani „postižena“ takovým způsobem, jako třeba kružnice nebo rovnostranný trojúhelník, tj. onou pojmovostí, která je vynálezem starých Řeků a která tak mocným způsobem ovlivnila evropské myšlené mnoha následujících věků, a to až do dnešních dnů. Chtít generalizovat toto rozpoznání a prohlásit, že žádné určení ani vymezení či myšlenkové postižení vůbec není možné, je prostě předčasné a svědčí o nízké a nedostatečné úrovni a kvalitě myšlení. Je to jen způsob, jak si uměle postavit do cesty překážku, na kterou se pak můžeme vymlouvat. Skutečně významné je v tomto případě jen jedno: je třeba si postavit otázku, proč nejsme s to určitým způsobem, na který jsme zvyklí, něco takového uchopit, určit a vymezit. Kdo je hned hotov složit ruce do klína a spokojit se s tím, že to vůbec není možné, ten ničemu nemůže prospět a naopak škodí všem pokusům, které se tímto způsobem kriticky táží. Akceptovatelnost takového zdánlivého „předsudku“ by mohla spočívat pouze v tom, že by nemožnost „určení“ či „vymezení“ byla řádně vyargumentována (tak tomu, jak se má za to, bylo v případě Heisenbergova principu neurčitosti, který by ovšem správně měl znít: neurčitelnosti, neboť tam zjevně dochází k mylným přechodům od „skutečnosti“ k její „zachytitelnosti“). Takovou argumentaci si ovšem oni laciní skeptikové rádi odpouštějí.
(Písek, 080627-1.)