This text critically examines the relationship between uniqueness and contingency within the context of scientific inquiry. Traditional scientific principles often overlook unique differences, categorizing them as mere accidents or randomness. However, the author argues that these deviations can serve as vital indicators of new phenomena, leading to the discovery of previously unforeseen laws. No scientific law can be considered universally definitive, as it is always dependent on specific theories and constructed assumptions that require periodic revision. The tendency to prioritize the "lawful" while marginalizing unique occurrences as insignificant leads to a form of pseudo-science. This approach results in reductionism—explaining complex higher-level processes solely through lower-level elements—rather than providing true interpretation. The text suggests that the importance of uniqueness may increase with the complexity of events and calls for a reevaluation of how scientific traditions approach the tension between general laws and individual exceptions to capture reality in its fullness.
Jedinečnost a nahodilé / Nahodilost a jedinečné / Jedinečnost a nahodilost / Nahodilost a jedinečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Jedinečnost a nahodilé / Nahodilost a jedinečné / Jedinečnost a nahodilost / Nahodilost a jedinečnost
Zaběhaná „vědecká“ zásada odhlížet od jedinečných odlišností (považovaných za „nahodilé“) nemohla být nikdy dodržována s naprostou pravidelností, už třeba jen z toho důvodu, že odchylky v některých případech mohly poukázat na omyl nebo chybu. Jinak řečeno, někdy se mohla zdánlivá „nahodilost“ ukázat jako mimořádně důležité upozornění na nějaký nový, dosud nepředpokládaný fenomén, jehož pečlivým sledováním lze odhalit novou zákonitost. Souvisí to s tím, že se historicky ukázalo, že žádný vědecký „zákon“ nemůže být považován za definitivně a univerzálně platný, neboť je závislý na určité „teorii“, v jejímž rámci a na jejímž základě (za jejíhož předpokladu) mohl být formulován (přičemž každá teorie je – a musí být – založena na také na určitých předpokladech a principech, které musí být myšlenkově konstruovány, ale nemohou být přímo odvozovány z čehokoli „faktického“, ale jenom někdy mohou být na fakticitě ověřovány, a tudíž vždycky zas jenom dočasně a provizorně, tj. s výhledem, že někdy později bude nutno je revidovat.) Touto cestou (tj. tímto přístupem a postupem) však nikdy nebude postižena skutečnost ve své plnosti, a to nikoli jen ve svých „vcelku bezvýznamných a drobných odchylkách“, nýbrž dokonce ani ve svých právě nejvýznamnějších rysech a kvalitách. Ona údajně „vědecká“ (ve skutečnosti pochybně „vědecká, tedy pseudovědecká) tendence považovat za „podstatné“ jen „zákonité“ ( a veškeré „jedinečnosti“ marginalizovat jako nevýznamné „odchylky“) má katastrofální důsledky pro samu vědeckost, která místo skutečného výkladu, skutečné interpretace bude vždy znovu sahat k pouhému „odvysvětlování“, tj. redukci všeho, co má vyšší úroveň, na nějaké prvky z nižších úrovní. Možná, že platí, že jedinečnost je tím důležitější, čím vyšší je úroveň událostního dění; ale je také možné, že se to tak jen může jevit, jsme-li v zajetí určité tradice resp. určitého typu přístupu ke skutečnosti.
(Písek, 080914-2.)