The text examines the concept of the "newcomer" and the stranger within ancient Israel's history and its theological-philosophical significance. It traces the narrative arc from Abraham's departure from his homeland and Moses' exodus from Egypt to the Babylonian exile, highlighting the temporal dimension of a people defined by movement. A central theme is the tension between the pragmatic need to settle and the spiritual preservation of an identity based on being a guest or newcomer. This awareness of provisionality mandated a lasting commitment to hospitality, rooted in the collective memory of displacement. Over time, the status of the newcomer shifted from a literal condition to a historical remembrance, yet the sense of reality as something preliminary persisted through messianic expectations. The author notes a profound paradox: the very intensity of the longing for the "coming" Messiah often blinded the people to the arrival of the truly new. Ultimately, the essay reflects on the ontological provisionality of existence and the ethical obligations born from the experience of being a stranger.
Cizinec a „příchozí“ / „Příchozí“ a cizinec
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 5. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Cizinec a „příchozí“ / „Příchozí“ a cizinec
Ve starém Izraeli si lidé (díky prorokům atd.) připamatovávali, že jsou „příchozí“; toto pojetí mělo důležitý časový rozměr. Už Abra(ha)m učinil „správnou“ věc, když odešel z míst, kde se narodil a kde žila jeho rodina (i otec), opustil rodný dům, rodné město a zemi – a odebral se, „nevěda kam“. Mojžíš vyvedl svůj lid z Egypta, z „domu služby“, do „země zaslíbené“, tedy z jistoty „egyptských hrnců“ do nejistoty „pouště“, ale do „svobody“. Když se pak (někteří) Izraelci mohli z babylonského zajetí vydat zpět „domů“, interpretovali to jako „návrat“, nikoli jako „vyjití“, tedy jako „cestu zpět“, nikoli jako „cestu kupředu“. Přesto jim zůstávalo myšlenka, že jsou znovu „příchozí“, pevně v mysli. Bylo to kupodivu v napětí a rozporu s tím, co jim doporučoval prorok Jeremiáš, totiž aby se v „zajetí“ usadili jako „doma“, ale navzdory tomu nikdy Jeremiáše nevyřadili se svého „kánonu“. Pohostinnost, kterou Izraelcům ukládalo připamatovávání toho, že i oni byli kdysi „příchozími“, se stala jejich trvalým závazkem, ale interpretace tohoto závazku se poněkud změnila důrazem na to, že už oněmi příchozími nejsou, že jimi pouze „byli“. Přesto si nadále uchovávali jeden zásadně důležitý aspekt onoho pojetí, který ovšem neladil s tím, že s onou provizorností situace pouhého příchozího už bylo skoncováno: provizornost byla nadále vztahována také a dokonce zejména na to, co se už stalo, co bylo skutečné, dané – a celá skutečnost byla znovu a znovu chápána jako cosi nadále provizorního, předběžného, napjatého v očekávání toho, co má teprve přijít. Nepochybně to mělo významnou oporu ve velmi neuspokojivé situaci izraelského lidu (ostatně podobně, jako Augustinova „civitas dei“ byla připomínána v důsledku úpadku a pádu Říma). Nicméně očekávání „pomazaného“, totiž „mesiáše“, ač velmi často vykreslováno příliš žádostivě a náročivě, bylo tak silné, že jakoby zastřelo zrak „očekávajícím“ natolik, že právě „to nové“, to „příchozí“ nakonec nerozpoznali.
(Písek, 070510-1.)