This paper examines whether Plato's concept of the Demiurge is necessarily mythical or if it can be reinterpreted non-mythically within modern philosophical discourse. The author begins with Aristotle's critique of Plato, which rejected myth in the name of logos. Drawing inspiration from Jan Patočka's reinterpretation of Platonic ideas, the text proposes a new understanding of the Demiurge as an active "subject." Unlike the Christian tradition, which identified the Demiurge with God the Creator, the subject is here conceived as an entity that is not fully determined and possesses the capacity to initiate new realities. The author argues that Plato's use of narrative does not necessarily contradict logos but can serve as a provisional expression of ideas for which conceptual tools are not yet available. Ultimately, the paper suggests that in the spirit of the Timaeus, every subject, relative to its complexity and situational context, can be viewed as one of countless demiurges, thus opening a space for a dynamic and creative conception of subjectivity in contemporary philosophy.
Demiurg – je to „mýtus“? / Subjekt – jako „demiurg“?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 10. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Demiurg – je to „mýtus“? / Subjekt – jako „demiurg“?
Aristotelés kritizoval a odmítal Platónovo učení o „ideách“ z několika stran resp. v několika bodech. Dvě námitky jsou pro něho rozhodující: jedna je logická (beztvarý tok je nesmysl), druhá kritizuje MYTHOS ve jménu LOGU. Je však myšlenka demiurga nutně mytická? Nemůže být pochopena a interpretována nemyticky? Jestliže se Patočka kdysi pokoušel reinterpretovat platónské „ideje“ jako „negativní jsoucna“ resp. „ne-jsoucna“, ačkoli právě u Platóna mají charakter „pravých jsoucen“, pravých skutečností, je zajisté možno se pokusit rovněž o reinterpretaci myšlenky „demiurga“. Zatímco křesťanská recepce Platóna a platonismu pochopila demiurga jak Boha-Stvořitele, můžeme se my dnes – po onom pozoruhodném vynálezu „subjektu“ v novém smyslu – pokusit interpretovat demiurga jako aktivní „subjekt“, který není naprosto determinován, nýbrž v něčem může iniciativně přijít (přicházet) i s něčím novým (ať už relativně novým, tj. novým vzhledem k určitým daným okolnostem, nebo zcela novým, tj. světově novým). Dokonce mám za to, že taková reinterpretace dobře odpovídá Platónovu hodnocení mýtů: Platón měl zřejmě za to – na rozdíl od většiny presokratiků – že narativita nemusí být v rozporu s LOGEM (a logikou), ale že někdy může provizorně posloužit k vyjádření myšlenky, pro kterou nemá filosof pohotově vhodné pojmové prostředky. To pak umožni jít v duchu LOGU dál, aniž bychom se nutně museli v postupu zastavit, dokud si vhodnější pojmové prostředky nějak nezjednáme či nevytvoříme. Jsem proto přesvědčen, že myšlenka „demiurga“, jak je nám známa z dialogu „Timaios“, může být po mnoha staletích (vlastně po půl třetím tisíciletí) právem reinterpretována tak, že je každý subjekt (vždy na příslušné úrovni a s příslušným ohledem ke komplikovanosti jak situace, tak jeho vnější strukturovanosti, tj. zorganizovanosti) může být pojat jako jeden z nesčetného množství „demiurgů“.
(Písek, 071013-2.)