The text explores the ontological nature of true being, defined as internally integrated event-based occurring. The author argues that the being (einai) of every entity (to on) is a process that begins and ends at every moment, organically linking its past and future. This connection is not maintained by external factors but through the subject's active participation in coming time. Time is not viewed as a general framework but as the result of individual "temporalizing," where the future passes through the presence of subjects as active vents. A central theme is the sphere of pure non-objectivity, which is not static but dynamic and "living." In this context, the author introduces an analogy of "physis" detached from objectivity and explores the concept of a living "non-being" (me on). The reflection thus opens a path to understanding the structures that shape the transformation of general futurity into the specific futures of individual subjects within the non-objective movement of being.
„PROFYSIS“ a MÉ ON
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 3. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
„PROFYSIS“ a MÉ ON
Každé pravé jsoucno je vnitřně integrovaným událostným děním, které po celou dobu svého (individuálního, konkrétního) „bytí“ (= EINAI) v každém okamžiku „začíná“ a také „končí“. To také znamená, že v každém okamžiku svého „bytí“ (tj. každou svou okamžitou „jsoucností“) je jakožto „jsoucí“ (TO ON) spjato se svou bylostí i budostí, které nelze omezit či redukovat na „nic“, na pouhé „není“, „nejsoucnost“, tj. ztotožnit. A tato spjatost nemůže být „zajišťována“ ničím vnějším, ničím, co je už uskutečněno a má (dostalo) svou vnější stránku. Jak je možno tomu rozumět? Pokud vůbec můžeme smysluplně užít starého pojmu „participace“, pak pro to, jak každé událostné dění „participuje“ na přicházejícím čase (tj. nikoliv na „obecném“ čase, který vzniká překrýváním a vzájemným pronikáním „časování“ – nebo „časení“ – pravých jsoucen v určitém okrsku „světa“; touto „časení“ je třeba rozumět jako jedné stránce aktivního výkonu vlastního „bytí“). „Ještě nejsoucí“ čas (tj. budoucnost) může „nastávat“, tj. stávat se (dočasně) „přítomností“ (a pak přecházet v minulost jakožto čas „již nejsoucí“) pouze tak, že prochází „přítomností“ nesčetných subjektů jako jakýmisi činnými, aktivními průduchy, přičemž ovšem bez jejich aktivit a „výkonů“ by k tomu nemohlo nijak dojít. Souhra těchto „jednotlivých“ aktivit a výkonů – snad s výjimkou primordiálních událostí – může být garantováno jen v oblasti přípravy proměny „obecné“ budoucnosti v jednotlivé „budosti“ konkrétních subjektů. Tato proměna musí mít nějakou „strukturu“, byť – zajisté – nepředmětnou. Je však nezvratným dokladem toho, že sféra „ryzí nepředmětnosti“ rovněž není bez pohybu, není ničím neměnným. Je tedy zároveň sférou, kde je možný „život“, pokud tohoto slova nechceme tvrdošíjně užívat jen v biologickém smyslu. A v tomto kontextu má dobrý smysl mluvit jak o analogii FYSIS, ovšem nevázané na předmětnost a dokonce na žádné jsoucno, tak o živém „ne-jsoucnu“ Pochopitelně to vyžaduje podrobnější rozbor a sledování možných interpretací (rozhodně nic, co usnadňovalo nějaké předčasné fantazírování).
(Písek, 060331-2.)