This text explores the philosophical conceptualization of truth, tracing its origins from pre-conceptual and pre-philosophical thought. While non-Greek and early Greek narratives approached truth intuitively, philosophy emerged from the challenge of defining such fundamental concepts with precision and conceptual rigor. The author examines the classical definition of philosophy as the "love of wisdom" (philosophia), a concept attributed to Pythagoras and further refined by Plato. Through the figure of Socrates and the myth of Eros, philosophy is characterized not as the actual possession of wisdom, but as a perpetual desire for what one currently lacks. This dynamic is fundamentally contrasted with the traditional Greek term aletheia, understood as "un-hiddenness." The text suggests that philosophy can be more accurately interpreted as philaletheia—the love of and longing for truth itself. This interpretation aligns more closely with the existential and archetypal pursuit of truth rather than a static acquisition of knowledge, positioning the philosopher as a figure driven by a profound desire for the beautiful and the true, seeking to uncover what remains hidden.
Pravda – téma
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 2. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Pravda – téma
Myšlenka „pravdy“ (ostatně podobně jako myšlenka práva nebo spravedlnosti apod.) je rozhodně před-pojmová; najdeme ji v textech mimořeckých a také v řeckých textech předfilosofických. Filosofie však tuto myšlenku (podobně jako mnohé jiné) chápala jako výzvu pro sebe: něco tak důležitého nemůže přece být ponecháno pouhé narativitě, ale musí být pochopeno co nejpřesněji, musí být pojmově uchopeno a vymezeno, abychom věděli, s čím budeme nadále pracovat. – Zvláštní ovšem bylo, že filosofie byla ustavena resp. že ji jako první vymezil už jeden z prvních filosofů jako „lásku k moudrosti“ a že pak myslitelský velikán Platón v navázání na Pythagoru (údajného autora prvního vymezení) dopracoval toto pojetí zdůrazněním toho, že tato láska je touhou po tom, co nemáme, nikoli vlastněním, majetnictvím moudrosti, a demonstroval to – ústy Sókrata – na narativní postavě poloboha resp. mocného daimóna, a to nejen pokud jde o moudrost, ale také pokud jde o krásu: Erós sám krásný není, ale po kráse nanejvýš touží. Moudrost pak je jednou z nejkrásnějších věcí, a proto je Erós „první filosof“, mohli bychom říci: archetyp filosofa (filosofů). To je ovšem něco, co se mnohem lépe hodí na „pravdu“ v našem smyslu (resp. v neřeckém smyslu), ale rozhodně se to moc nehodí na řeckou ALÉTHEIA, chápanou (pod vlivem etymologie) jako „ne-skrytost“. Odtud blízkost k interpretaci filosofie jakožto FILALÉTHEIA, tedy jako lásce k pravdě a touze po ní.
(Písek, 050214–3.)