This document explores the phenomenon of unwritten norms, or "normals," which exist across both natural and social dimensions. Unlike fixed regulations, these normals represent dynamic patterns that can be quantitatively modeled using the Gaussian distribution. The author argues that the peak of this curve serves as a temporary "standard" or "model" that shifts over time, challenging simplistic evolutionary interpretations based solely on chance and selection. This concept is further applied to human culture and consciousness, with a specific focus on linguistics. Language evolution is characterized by a tension between integrative tendencies, which facilitate wider communication, and inertial forces that preserve cultural continuity and literary heritage. Examples such as shifts in script or political resistance to alphabet changes illustrate how these norms operate. Language remains governed by such unwritten standards even without formal codification, oscillating between creative renewal and degradation into clichés. Ultimately, the text questions the underlying mechanisms that allow certain linguistic innovations to establish themselves as new, functional unwritten norms.
„Normály“ / Normy nepsané
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 11. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
„Normály“ / Normy nepsané
Zvláštním fenoménem jak na úrovni ještě přírodní, tak na úrovni již lidské, a dokonce nejen individuální, ale i společenské, jsou tzv. nepsané (ani člověkem nestanovené) normy. Možná by bylo vhodné tu mluvit spíše než o normách o „normálech“, které ovšem nemohou být asi jinak postiženy než jako jaksi pojaté normy. Na přírodní úrovni se tento fenomén kvantitativně nejlépe vystihne za pomoci Gaussovy křivky. Největší procento případů se soustřeďuje u vrcholu křivky, kde můžeme tedy předpokládat jakýsi kýžený „normál“ jako „vzor“. Vrchol křivky se však s časem může posunovat tím či oním směrem, a tak se mění i onen „normál“ (nejde proto o žádný předem stanovený ani předučený „ideál“, který by vzdoroval proměnám v čase). Evolucionisté jsou ovšem okamžitě (a proto předčasně) připraveni interpretovat takové posuny na základě nahodilých odchylek a následné selekce. Proto stojí za to vzít vážně skutečnost, že analogické „normály“ a rovněž jejich posuny můžeme sledovat také tam, kde ke změnám dochází nejen za asistence, ale za významného vlivu vědomí a jeho přímým prostřednictvím, tedy v lidské společnosti, zejména tam, kde se projevuje určitý druh kultivace a kultury. Velmi zajímavé to je např. v oblasti jazyka, kde se vedle sebe projevují jednak tendence integrační, neboť jazyk má složit širší a stále se rozšiřující komunikaci, ale také tendence setrvačné, které jako by ochraňovaly jazyk před příliš prudkými proměnami, aby nebyla starší literatura zbavována své váhy (to lze pozorovat všude tam, kde se třeba mění jen obraz písmen – po gotickém švabachu znamenal přechod na latinku pro mladší generace cézuru, která musela být překlenuta novými edicemi starších, ale důležitých knih, apod.; možná se i proto Rusové za komunismu bránili přechodu na latinku, aby naopak znesnadnili přístup širších vrstev k západnímu tisku, atd.). Prakticky každý jazyk, každá jazyková kultura se chová, jako by zůstávala pod jistými normami, a to dokonce ještě i v dobách, kdy se spisovný jazyk ještě nestal předepsanou normou a tak i brzdou ve vývoji. A zároveň si povaha jazyka a jeho nejvlastnějších funkcí žádá čas od času obnovu resp. znovění, tvorbu nových slov i nových slovních spojení, frází atd.; a stejně tak na druhé straně můžeme pozorovat jakýsi úpadek jazyka poklesnutím do stereotypů a šablon, novinářských klišé, pseudodiplomatických nic neříkajících slovních obratů apod. Jakými cestami si směřování k nepsaným normám či „normálům“ prošlapává své směry a na čem záleží, zda si nějaký novotvar obhájí svou funkci a eventuelně se prosadí v původně nečekané šíři?
(Písek, 041119-1.)