This text offers a critical examination of Heidegger’s concept of "Sein-lassen" (letting-be), specifically focusing on its problematic application to textual interpretation. The author argues that if we were to strictly "let a text be" what it physically is—a surface covered with signs—we would fail to achieve any understanding. Understanding requires a deliberate effort to penetrate beyond the physical marks to grasp the intended meaning, which exists neither within the individual signs nor in their totality as material objects. The "meant" content resides behind the written surface and outside the interpreter's immediate cognition, yet it is also what the author intended. Consequently, the act of reading necessitates the opposite of "letting-be"; it demands an active engagement that looks past the physical medium to reveal a significance that is not literally "contained" within it. True interpretation is thus not an arbitrary invention, but a disciplined movement toward a meaning that transcends the material presence of the text.
„Sein-lassen“ u Heideggera
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 2. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
„Sein-lassen“ u Heideggera
Známý Heideggerův termín „Sein-lassen“ je silně problematický, ale nejvíc tam, kde o skutečné „jsoucnosti“ v klasickém řeckém pojetí nemůže být ani řeči. Tak třeba v případě textu máme před sebou jen plochu pokrytou nějakými znaménky. Kdybychom tuto plochu i se znaky, které ji pokrývají, chtěli „nechat být“ tím, čím sama „jest“, musili bychom se vzdát jakéhokoli pokusu těm znaménkům „porozumět“, tj. přes ně a za ně proniknout k tomu, co „znamenají“ (a to nikoli jednotlivě a izolovaně od ostatních – to by pak vskutku byly pouhé „znaky“ resp. jakési „stopy“ – a nic víc) a k čemu vedou, přivádějí naši mysl. A toto „míněné“, které je nejen za potištěnou nebo popsanou plochou, ale i za tím, jak jsme jí porozuměli, a také za (resp. „před“) naším porozuměním a mimo ně, je ovšem zároveň to, co „mínil“ i ten, kdo tu plochu popsal anebo nechal potisknout, aniž by to mohlo být chápáno jako složka či součást jeho mínění (jeho aktu mínění). Platí dokonce pravý opak onoho „ponechání být“: je zapotřebí neponechat to tak, jak to je, totiž bez obsahu a významu, nýbrž pokusit se za veškeré možné pomoci (a ovšem i za veškerého respektu) toho, co na tom papíře, na té „ploše“ „jest“, proniknout k tomu, co ani na ploše, ani na „písmenkách“, ani společně v nich všech ve skutečnosti „není“, ale oč vlastně a především jde. Někdy mluví o „obsahu“, ale je to velmi nepřiměřená metafora, protože ten údajný „obsah“ není ani na ploše, ani v písmenkách „obsažen“, ale otevře se nám teprve tehdy, když ani plochu, ani písmenka nenecháme být, ale začneme s nimi a kolem nich a za nimi něco významného vymýšlet, ale vůbec ne jakkoli ani libovolně či svévolně.
(Písek, 030204-x.)