This philosophical reflection explores the distinction between the cognition of reality and the cognition of the truth regarding that reality. Drawing on Ancient Greek thought, it examines the concept where knowledge (episteme) is inherently linked to truth, understood as the unconcealment of being (aletheia). The author references Aristotle's view that truth correlates directly with the degree of being, suggesting that the difficulty in grasping truth resides in human perception rather than in the things themselves. A central critique is directed at the Greek undervaluation of time and change within the epistemological process. The text raises a fundamental question: if a thing exists prior to being known, while its truth (as true knowledge) does not yet exist, what occurs when a being is transitioned into the realm of truthful cognition? By challenging the static perception of truth, the reflection emphasizes the temporal and dynamic nature of the act of knowing in relation to the variability of the world.
Poznávání pravdy x věcí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Poznávání pravdy x věcí
V čem spočívá rozdíl mezi poznáním nějaké skutečnosti a mezi poznáním pravdy o té skutečnosti? Pro staré řecké myslitele by tu žádný rozdíl nebyl, pokud místo poznání budeme mluvit o vědění: vědění je eo ipso pravé vědění (EPISTÉMÉ), nikoli pouhé domnění (DOXA). V důsledku toho vědění (o) nějaké skutečnosti je zároveň věděním pravdy o té skutečnosti. Pravda je totiž neskrytostí oné skutečnosti; a poznání je cestou k vidění této neskrytosti. Skrytost nebo neskrytost je však záležitostí našeho přístupu, není ve věcech samých. Aristotelés výslovně poznamenává, že příčina nesnadnosti zkoumání pravdy není ve věcech, nýbrž v nás (0176, Met. s. 66, 993b); pravda sama pak je pravdou věcí, tedy jsoucen: „všechno jest také k pravdě v takovém poměru, v jakém jest ke jsoucnosti“ (dtto, s. 67. 993b). Poznat pravdu o skutečnosti znamená poznat skutečnost samu, ovšem nikoli v její nahodilosti a proměnlivosti, nýbrž v její stálosti a pevnosti. Neboť „pravdu v nejvyšším stupni obsahují nutně počátky toho, co je trvalé, věčné“ (ddto). (Tak to ovšem překládá Kříž, a na toho není spolehnutí.) Ale právě zde je skrytá chyba, která ovšem souvisí s řeckým podceňováním času a proměnlivosti (i když právě Aristotelés se problému pohybu věnoval daleko, ano nesrovnatelně více než který jiný filosof před ním). Otázka totiž musí být postavena takto: před poznáním resp. poznaností (ve smyslu EPISTÉMÉ) tu poznávané už jest, zatímco (jeho) pravda, tj. pravdivé poznání tu ještě není. Proto musí být nějaký rozdíl mezi skutečností a její pravdou (natož mezí ni a pravdou o ní). Co se to vlastně děje, když jsoucí, které pouze jest, je pravdivě poznáváno, tedy když je poznávána pravda o něm?
(Písek, 030309–3.)