This text examines the essence of philosophy by identifying its key components: the thinker's unique personality, the mode of thought, and, most crucially, the central 'matter' or concern that drives all great philosophical inquiry. The author argues that the most significant aspect of philosophy is its continuous orientation toward a non-objective and non-objectifiable task that transcends mere definition or objectification. A true philosopher does not relate to this 'ultimate matter' as an object to be mastered but rather as a servant responding to a non-objective call and committing themselves to it. This 'matter' serves as the ultimate criterion and norm, which, through its very indefinability, maintains the integrity of philosophical pursuit. Understanding great thinkers requires grasping how they actively relate to this ultimate concern through their thought. Philosophy is thus presented not merely as a discipline, but as a lifelong service to a task that remains open yet absolutely binding for the individual thinker. Understanding the philosopher's work is impossible without comprehending their active relationship to this final concern.
Filosofie – její „věc“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 6. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Filosofie – její „věc“
Každá (velká) filosofie má několik ji charakterizujících složek či aspektů. Především má jistou osobitost, pro kterou je nezaměnitelná s jinou a která je natolik úzce spjata s příslušným myslitelem, že se v ní s jejím „subjektem“ skutečně setkáváme. Za druhé ji charakterizuje způsob myšlení (což není jenom metoda), který si jiní myslitelé mohou ve větší nebo menší míře osvojovat a zapojovat do svého vlastního myšlení. Ze všeho nejdůležitější je však to, k čemu se ustavičně vztahuje a oč usiluje v tom smyslu, že to chce co nejpřesněji myslit (což zase neznamená to co nejpřesněji zpředmětňovat). To musí být zase správně pochopeno: myslit něco znamená to určitým způsobem chápat, pochopit, porozumět tomu a eventuelně to přijmout pro sebe jako vposledu závazné, event. být připraven to přijmout a čekat na jeho (nepředmětné) oslovení, odpovědět na jeho (nepředmětnou) výzvu atd. Ať se filosof (v danou chvíli a za daných okolností) zabývá čímkoli, opravdovým filosofem se stává a jím také zůstává pouze tehdy, když nepřestává být ustavičně vposledu orientován na toto pro sebe rozhodující, které ovšem ani touto soustředěností nedostává do svého držení, do své moci, nýbrž zcela naopak: touto rozhodující, „poslední“ orientací se vlastně vzdává sám sebe a stává se, chce se stát jen a jen služebníkem toho, čemu se takto vposledu oddal (resp. chce oddat a jakoby už předem se skutečně oddává). To, k čemu se tedy každá velká filosofie vposledu vztahuje a čemu se oddává, můžeme předběžně a málo případně pojmenovat její „věcí“, eventuelně její „záležitostí“, jejím nepředmětným a nezpředmětněným posláním, úkolem. Ten úkol nejenom zůstává nedefinovaný (jeho nalezení a akceptace i přijetí za normu vlastní myšlenkové práce je už samo o sobě „úkolem“, takže prvním, předchůdným úkolem je najít či „zaslechnout“ onen závažnější úkol, porozumět mu a přijmout jej za vlastní), ale jakoukoli definicí by byl nutně zbaven své nejvlastnější povahy posledního kritéria, poslední normy. A právě v této své nedefinovanosti a nedefinovatelnosti je vždy týmž pro všechny velké filosofické myslitele; těm nelze rozumět bez porozumění tomu, jak se k tomuto „psolednímu“ kritériu, této své „poslední“ věci aktivně, totiž svým myšlením, vztahují.
(Písek, 030630–1.)