Text se zamýšlí nad Zénónovými argumenty jako nad důsledkem specifického nahlížení na změnu a pohyb, které jsou v myšlení rekonstruovány jako série okamžitých stavů. Autor poukazuje na to, že eleatské pojetí, zatížené fascinací identitou, vylučovalo mnohost i změnu, což vedlo k logickým rozporům. Tento přístup dodnes ovlivňuje geometrii, kde je křivka chápána jako množina bodů. Problém však netkví v pojmovosti samotné, ale v historickém návyku spojovat pojmy s neměnnými intencionálními předměty. Text argumentuje, že tato statická konstrukce modelů, ačkoliv byla v minulosti považována za nezbytnou pro filosofické studium, představuje bariéru, kterou je třeba překonat. Cílem budoucího filosofického vývoje by mělo být vytvoření nových myšlenkových modelů, které jsou schopny pracovat s časovostí a proměnlivostí. Překonání těchto psychologických bariér umožní pojmovému myšlení lépe uchopit dynamickou povahu reality bez nutnosti uchylovat se k umělým zjednodušením, která charakterizovala tradiční řeckou ontologii.