This text explores the ontological nature of the subject, focusing on the dialectic between internal unity and external separatedness. The author challenges traditional conceptions by emphasizing that the connection between two beings does not imply their fusion into a single entity; separatedness is a fundamental feature of the plurality of subjects. Drawing on ancient philosophers such as Anaxagoras and Melissos, the text delineates the boundary between integrity and isolation. The subject is defined as an unfolding event that is internally unified and integrated, yet exists alongside and in opposition to other subjects. This external plurality is crucial for the existence of any subject, as being inherently involves the capacity to interact with other entities. The central inquiry concerns the nature of a subject's integrity as an organic unification of lower-level subjects, contrasted with the separatedness of subjects on the same level. The author concludes that these categories are not merely conceptual distinctions but active organizational modes through which both unity and the boundaries between individual entities are established.
Subjekt a „odloučenost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Subjekt a „odloučenost“
Některé teze je třeba vyslovit polemicky s tezemi staršími. Tak např. pro pojetí subjektu jakožto skutečnosti je věcí prvořadé důležitosti zdůraznit, že souvislost mezi dvěma jsoucny z nich ještě nedělá jsoucno jedno, protože vedle toho, že obě jsoucna spolu souvisí, jsou od sebe rovněž oddělena, odloučena, takže to jsou subjekty dva. Ta odloučenost zajisté nemusí znamenat a neznamená, že je způsobena jakoby „sekyrou“ (viz Anaxagoras, „nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekerou, zl. B 8 ze Simplikia), ale rozhodně neplatí, že „jestliže jsoucí jest, musí být jedno“ (Melissos, zl. B 9 ze Simplikia), pakliže by tím byla popírána mnohost; naproti tomu ovšem musí být jedno, pokud to pro nás znamená, že je vnitřně sjednoceno, integrováno. Takže ke jsoucnosti patří, že to je něčí jsoucnost, tj. jsoucnost nějakého subjektu, ale subjekt sám je dějící se události, která je v sobě a pro sebe jedna, ale zároveň jest vedle jiných a proti nim sjednocena do sebe a v sobě. Dokonce musíme říci, že ke jsoucnosti subjektu náleží podstatně, že tu jsou ještě jiná jsoucna, jiné subjekty, schopné na onen první subjekt reagovat. A tak se otvírá otázka, jaké povahy je integrita subjektu, který je organickým sjednocením celé řady subjektů nižších, a jaké povahy je naproti tomu odloučenost jiných subjektů téže úrovně, jakož i odloučenost těch nižších subjektů, integrovaných v tyto jiné vyšší subjekty. Zde vskutku nejde o rozlišování myšlenkobvé, pojmové, nýbrž o organizující způsoby, jakými je jak sjednocenosti, tak odloučenosti dosahováno.
(Písek, 030822–5.)