This text explores Karl Jaspers' concept of periechontology, situating it within the tradition of pre-Socratic philosophy, specifically the work of Heraclitus. The author identifies a significant risk in objectifying thought, which tends to identify the Encompassing (periechon) as an external, spatial environment rather than its true ontological nature. To maintain the authentic meaning of this concept, one must avoid placing it among objective things. The integrity of any "whole" cannot be guaranteed by its internal components; instead, a true whole is understood as an event grounded in the future—the realm of the "not-yet-being." Consequently, the foundation of existence lies not in what currently is, but in the non-being of the future. The author concludes that the Encompassing is not a material object but time itself, specifically the addressed future that approaches us personally. This "coming future" serves as the ultimate ground that surrounds and sustains us, redefining being through the lens of temporality.
PERIECHON (objímající)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 9. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
PERIECHON (objímající)
Jaspersova myšlenka tzv. periechontologie legitimně navazuje na presokratiky (zejména na Hérakleita), ale spolu s nimi je zatížena tou vadou, že – v závislosti na naší zatíženosti zpředmětňujícím myšlením – svádí ke ztotožnění onoho nás obklopujícího, objímajícího a také nás „nesoucího“ s něčím sice zvláštním, ale pro nás vnějším. Udržet ten nejvlastnější význam pojetí PERIECHON je možno jen za předpokladu, když to, co nás obklopuje atd., nebudeme „umísťovat“ nikam do světa věcí nás obklopujících, tedy do našeho vnějšího okolí. A to ovšem úzce souvisí s naším chápání celku (i celků). Garantem celkovosti celku není a nemůže být žádná jeho „složka“ ani „součást“, kterou bychom mohli vydělit a vyzvednout ze souvislosti s ostatními a prohlásit ji za odpovědnou za integritu, pro skutečný (pravý) celek charakteristickou. Každý „celek“ je – jakožto pravé jsoucno a tedy „událost“ – založen v budoucnosti, tj. tam, kde „ještě není“. Jeho „základ“ nemůžeme tedy hledat mezi „jsoucny“, pokud pod tímto názvem rozumíme něco, co „jest“ (byť jen částečně, neboť každé jsoucno je spíše nejsoucí než jsoucí, neboť s výjimkou jediného jsou všechny jeho „jsoucnosti“ něčím, co „ještě není“, anebo něčím, co „už není“). Necháme-li tedy stranou vše, co můžeme konstatovat jako celku vnější a co tedy celkovost celku zakládat nemůže, musíme ono „obklopující“ či spíše „objímající“, tedy PERIECHON, chápat (myslet) jako ne-jsoucí, přesněji jako „ještě ne-jsoucí“, tedy budoucí. To, co nás obklopuje, objímá a nese, není tedy nic předmětného, nýbrž je to čas, který přichází adresně k nám – ne tedy budoucnost všeobecně, nýbrž naše „vlastní“ budoucnost, jinak „budost“.
(Písek, 030911–3.)