This text analyzes the fundamental philosophical problem of the relationship between 'the one' and 'the many', critically examining the tradition of the Eleatic school. By adopting a rigid conception of unity, the Eleatics excluded change, time, and plurality, which led to subsequent but problematic attempts to distinguish between an immutable substance and a changing surface. The author argues that the problem of unity is, in fact, the problem of the unified nature of something inherently variable. True unity does not belong to static objects but to processual events that distinguish themselves from the sum of all changes through their own beginning, duration, and end. Only within this dynamic framework, where an event maintains its integrity and distance from other occurrences, can one meaningfully speak of unity and 'true being'. The abstract demonstrates that unity is a property of a whole understood as a process, thereby overcoming traditional ontological difficulties associated with static conceptions of identity and plurality.
Jedno a mnohé / Jednota (a mnohost)
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 9. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Jedno a mnohé / Jednota (a mnohost)
Ve filosofické tradici měla hned od počátku značný význam myšlenka „jednoho“ (vyostřeně pochopená zejména Parmenidem a celou elejskou školou), která ovšem dává smysl jen spolu s druhou myšlenkou, totiž „mnohého“ (plurality), ať už jako myšlenkou partnersky odlišnou anebo dokonce s myšlenkou „jednoho“ se naprosto vylučující. Eleaté rigidně domýšleli právě „jedno“ tak, že jakoukoli mnohost vylučovalo. A protože za „mnohost“ považovali i rozrůzněnost fází procesu (a tím prostě vyloučili možnost chápat „jedno“ jako dějící se, jako jednotu události), museli vyloučit také jakoukoli změnu a také čas. Právě tato omezenost pochopení „jednoho“ a jeho jednoty vedla pak ke kompromisům, které musely rozlišovat nositele změny, tj. „substrát“ či „substanci“ od proměnlivosti toho, co je na povrchu (a co je nehodno poznání a vědění). Ovšem brzy se ukázalo, že spíš než kompromisní řešení, jímž by některé nesnáze byly překlenuty, došlo k vytvoření překážek a potíží nových. Je totiž naprosto nejasné, jak může něco, co se nemění, garantovat nějakou sjednocenost toho, co se mění (a to i když si vypomůžeme dost problematickým rozlišením mezi tím, co je „dole“, tedy v hloubce, a tím, co je „nahoře“, totiž na povrchu). Zkrátka ukázalo se, že problém jednoho a jednoty je problémem sjednocenost něčeho proměnlivého, tedy že jde o jednotu nikoli všeho, nýbrž o jednotu určité „části“ procesu, která se s úhrnu veškerých změn vyděluje už svým počátkem a pak tím spíše svým koncem, ale která svou integritu (a zároveň distanci, odstup od jiných změn) udržuje po celou dobu trvání událostného dění mezi tímto počátkem a koncem. Pouze tam, kde jde o dění, mající „svůj“ počátek a „svůj“ konec“, jakož i „svůj“ průběh mezi nimi, můžeme mluvit o jednotě či sjednocenosti tak, aby to nebylo triviální. Jinak řečeno, problémem „jednoho“ a jeho jednoty je to, čemu říkáme „pravé jsoucno“ resp. „(pravý) celek“.
(Písek, 030917–1.)