This text examines the ontological nature of an event and its inherent internal temporality. An event unfolds from its beginning to its conclusion, effectively moving toward the past as it ceases to exist. Simultaneously, however, every event constitutes a performance or action that is actively oriented toward the future. The author distinguishes between these two opposing directions of process: one that flows with the current of time toward extinction, and another that faces the incoming future as a challenge for realization. This dual temporal orientation is a fundamental condition for the being of any entity. If pancausalism were the sole governing principle, all occurrences would immediately vanish into the past. Being is only made possible by the event-entity's capacity to achieve unity through a performance that resists the flow of time and strives to realize future possibilities. This ontological tension between the receding past and the active engagement with the incoming future forms the core structure of reality and enables the existence of an event as a unified whole.
Událost a její dění
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 10. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Událost a její dění
Událost se děje tak, že nejprve není, pak je jen její začátek, postupně další fáze, až nakonec přicházejí její konec a událost přestává jako „jsoucí“ být. Toto je tedy směr jejího, tj. událostného, dění. Zároveň je však událost v každém okamžiku také „výkonem“ svého dění, a tento výkon směřuje vždy k novým okamžikům, jimž musí čelit a na které musí „reagovat“ – zejména když jde o výkony, jimž říkám „akce“ (a jde tedy jde o skutečné, pravé reagování). Čas tohoto jiného „dění“, totiž dění oněch výkonů, je ovšem odlišný než čas vlastního dění události. Zatímco událost se bytostně děje ve směru přicházejícího času, dění jejích výkonů míří naopak do protisměru. Když je tedy nějaké jsoucno, tj. událost-jsoucno, aktivní v závěru svého ,života‘, míří výkon jeho akcí do budoucnosti, i když se samo dění události už blíží jejímu konci a směřuje tedy do minulosti, tj. do té sféry času, do níž se posléze dostává vše, co pominulo. Aktivita je vždy zaměřena do budoucnosti, ale vše, čeho dosahuje, je strženo opět všeobecným směřováním do minulosti. Kdyby tedy platil pankauzalismus, veškeré dění by prostě ihned pomíjelo a přecházelo do minulosti ; žádná ,účinná příčina‘ nemůže způsobit, aby se část kauzálního dění obrátila do protisměru a pokoušela se zachovat něco z toho, co by mělo okamžitě pominout – tedy proměnit sebe samu v ,příčinu finální‘ (télickou). Ke struktuře všeho bytí tedy nhutně náleží toto dvojí časové směřování, při němž jedno je ve shodě s ,proudem‘ času, zatímco druhé se prodírá proti tomuto proudu. Právě samo „bytí“ každého jsoucna je možné jen díky tomu, že směřování proti proudu času je možné. Jinak by žádná bytí nebylo možné, a to prostě proto, že bytí předpokládá sjednocenost jsoucna-události, jehož je ,bytím‘. V každé skutečné události-jsoucnu musíme tedy rozlišovat dvojí dění či dějství, jednak ono základní a pak to do protisměru se obrátivší, tedy usilující čelem a vstříc přicházející budoucnosti, které není nikdy „faktická“, tj. již daná, ale které je vždy výzvou k tomu, aby se nějaké jsoucno uchopilo práce na její realizaci.
(Praha, 031021–1.)