This text explores the concept of non-objective reactivity, defined as the capacity of entities to respond to non-objective possibilities and challenges rather than just external objective events. The author argues that evolutionary progress requires a balance between preserving past achievements and maintaining contingency. At fundamental levels, initial contingency is restricted by inertia, which manifests as a slowing down of timing and forms the basis for mathematically describable laws. This inertia serves as building material for "true events," which integrate processes into wholes rooted in deeper projects and plans. Such a mechanism allows subjects to integrate the realm of physis and strive toward hyper-physical goals, such as those found in organic development. A central element is the ability to respond to a structured future and utilize inertial structures to achieve higher forms of integration. This process highlights the significance of the subject and its capacity to react to challenges that transcend mere material reality, moving from physical foundations toward purposeful, complex evolution.
Reaktibilita nepředmětná
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 1. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Reaktibilita nepředmětná
Jakmile jednou přijmeme za svou myšlenku reaktibility, musíme udělat ještě jeden neméně významný krok: musíme připustit vedle reaktibility předmětné (tedy schopnosti reagovat na jiné, vnější „události“ resp. „pravá jsoucna“) také reaktibilitu ne-předmětnou (tedy schopnost reagovat na „nepředmětné možnosti“ resp. „výzvy“). Zároveň musíme pamatovat na to, že obojí reaktibilita má na nejnižších úrovních vysoký práh a neobyčejně malou rozlišovací schopnost resp. „hrubý rastr“. Aby vůbec byl možný nějaký „pokrok“ či „vývoj“ kupředu a výš, jsou nutné především dva splněné předpoklady: na jedné straně tu musí být k dispozici nějaké prostředky uchování dosaženého, na druhé straně však tyto prostředky nesmí dosáhnout naprosté převahy, takže by vylučovaly veškeré kontingentní momenty ve světovém dění. Konkrétně to znamená, že na nějaké poměrně nízké (a tudíž základní) úrovni musí být původní naprosté převládnutí kontingence omezeno. Toto základní omezení kontingence se ve svých následcích (a vlastně spíš důsledcích, neboť nemůže mít ještě „kauzální“ či přesněji pseudo-kauzální charakter) jeví jako převaha setrvačností (fakticky jde o zpomalení časování). Tyto setrvačnosti se postupně strukturují v jisté matematicky postižitelné vztahy, jimž se tradičně rozumělo jako „zákonitostem“. Všechny takové setrvačnosti představují jakýsi stavební materiál, který na jedné straně dovoluje, aby se zformovaly dlouhodobé procesy, jejichž proměnlivost je mnohem pomalejší než původní proměnlivost na nejnižších úrovních, nebo dokonce aby se „dočasně“ zformovaly jisté „jednotky“ v podobě „pravých událostí“, které onoho setrvačného materiálu efektivně užívají k integraci vybraných procesů v celky, jež už nejsou jako pouhá „nadstavba“ založeny na tomto materiálu, ale jež jsou zakotveny hlouběji (totiž na rovrzích a plánech, jež jsou odpovědí na určitý soubor nepředmětných výzev, na něž jsou schopny nepředmětně reagovat). Zpomalení časování (tedy reagování na přicházející strukturovanou budoucnost) spolu s integrací super-událostí dovoluje nejen integrovat samotnou FYSIS, ale přes FYSIS a jejím prostřednictvím směřovat k cílům „hyper-fyzickým“ (např. v organickém vývoji). (Významná úloha subjektů!)
(Písek, 940102-2.)