This text examines the relationship between human thought and reality, asserting that while thought cannot directly touch reality, it is the only means of truly understanding it. The author argues that sensory experience is a necessary but inherently insufficient source of knowledge because it is limited to the immediate here and now. Reality never reveals itself in its entirety through senses alone, which lack the capacity to discern essential qualities from incidental ones. The text posits that the fundamental basis of cognition is not sensory data but practical experience or praxis. Sensory perception is redefined as a form of practice that must be learned and interpreted. Therefore, the decisive foundation of knowledge is human praxis, which involves the body and its organs but is not limited to mere physical performance. Ultimately, understanding requires a synthesis of thought and practical engagement to transcend simple environmental adaptation.
[Vztah myšlení ke skutečnosti]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 9. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
[Vztah myšlení ke skutečnosti]
Myšlením samotným se nemůžeme nikdy „dotknout“ skutečnosti, ale pouze myšlením můžeme skutečnosti opravdu porozumět (nejen si na ni „zvyknout“ a tak si ji „osvojit“, tj. zdomácnit, zabydlet se v ní). Pochopitelně se musíme ve svém myšlení a tedy také ve svém chápání skutečnosti vždycky nějak opírat i o setkávání s ní – a to právě o takové setkávání, jakého samo myšlení není schopno. Pak mluvíme o tzv. zkušenosti, přesněji smyslové zkušenosti. To je nepostradatelný, ale sám o sobě naprosto nedostačující zdroj poznávání skutečnosti, zase přesněji: některých skutečností, některého typu skutečností. Nedostatečnost smyslového poznání resp. poznání založeného především na smyslech a na jejich tzv. „datech“ spočívá na prvním místě v tom, že smyslům je dostupné pouze to, co se právě teď a zde ukazuje. Žádná skutečnost se však neukazuje v plnosti hic et nunc. Kdyby se však přece jenom nějaká taková
„skutečnost“ někde a někdy takto v plnosti a celá ukázala, naše smysly by ji za těchto okolností stejně nemohly ani řádně zaregistrovat, natož aby dokázaly zachytnout především to nejdůležitější, to základní a podstatné; především by tuto skutečnost nebyly (samy o sobě) schopny náležitě odlišit od jiných skutečností. Ovšem vedle zkušeností smyslových jsou pro naše poznávání stejně nezbytné a svým významem daleko závažnější zkušenosti jiného typu, které bychom asi nejpřípadněji mohli shrnout pod název zkušeností praktických resp. zkušeností z praxe a s praxí. Domyslíme-li celou věc do hloubky, musíme pak samu zkušenost smyslů zahrnout jako jednu formu do rámce oněch zkušeností praktických resp. s praxí: konec konců také samy smysly si musí osvojit jistou praxi, a také my si musíme osvojit jistou praxi s akceptováním, zpracováváním, vyhodnocováním a interpretací údajů, které nám poskytují naše smyslové orgány. Tak se ukazuje, že rozhodující základnou našeho poznávání nejsou smysly, nýbrž naše praxe. Nepochybně se naše praxe – zejména ve svých počátečních podobách a rovinách – nikdy neobejde bez těla, a smyslové orgány jsou tělesné orgány! – ale ani praxe, ani poznávání na ní založené nejsou nikdy jen výkonem našeho těla.
(Písek, 940904-1.)